PŘÍBĚH: Mexická dokumentaristka Mónica Marquéz

A věděla jste něco o České republice?

„No jen velmi málo - Havel, Zátopek, Čáslavská, protože v Mexiku jsou hodně známí. Ale velmi málo, protože to je hodně daleko. Ano, že tady byl komunismus a něco takového, ale jen velmi obecně.“

Co říkali Vaši rodiče a jak to přijali tady čeští rodiče?

„Výborně. Rodiče byli nadšení, že se zase někam vydám. Já jsem byla vždycky taková, že kvůli zvědavosti nebo, že chci něco vyzkoušet, tak se vydám ven. A také že jsem měla stipendium a měla jsem i jiný důvod, proč sem jet, tak řekli: ‚dobře uvidíme.‘ Ale asi nečekali, že tady zůstanu. Potom rodiče od Štěpána byli úžasní, když sem tenkrát přijela. Oni byli od začátku úžasní. Když jsem tenkrát přijela, moje nynější tchýně mě uvítala ve dveřích. Vůbec jsme si nerozuměli, protože ona neuměla anglicky, pořád na mě mluvila česky a byla tak skvělá a milá. Štěpán tenkrát ještě studoval, tak musel často do Brna. Byl pryč týden i dva a tchýně pořád na mě mluvila česky a začala mě učit. Říkala například při snídani, tohle je máslo, kafe, dneska je pondělí.‘ A takhle postupně. A já jsem se naučila věty tpu kde je záchod, mohu se sprchovat nebo smím něco. A takhle pomalu s ní jsem se naučila mluvit a máme moc krásný vztah. Já ji mám moc moc ráda. I tchán je bezva. Celá jeho rodina je úžasná. Měla jsem velké štěstí, že jsme si rozuměli, protože jsme si byli blízcí i přitom, že jsme byli rozdílní. Tak asi naše rodiny jsou si podobný.“

Co vlastně může být podobné vzhledem k tomu, že existuje předsudek, že Mexičané jsou hodně otevření, temperamentní, Češi naopak uzavření, zahledění do sebe. Tak jak si mohou být Češi s Mexičany podobní?

„Neříkám, že každá rodina je jako ta od Štěpána. Ale jeho rodina je taková. Nerada generalizuju. Nemyslím si, že všichni Češi jsou takoví, jaké říkáte. Také znám takoví lidi, ale to i mezi Mexičany. Ano, jsou veliké rozdíly, ale nemůžu říct, že je to kvůli tomu, že jací jsou Češi či Mexičani, ale spíš jde o způsob chování. Já nemůžu říci, jací jsou Mexičani. Každý je jiný.“

Jak to probíhalo s tím širším okolím?

„Asi tím, že jsem z Mexika, tak obecně byli lidi milí. Měli zájem zjistit, jak je to u nás v Mexiku. Ale pro mne bylo zajímavé, že mne hodně spojovali s Indiány, protože já s nimi bohužel ani nic společného nemám. Tak jsem byla překvapená, že se ode mne očekává, že budu vědět nějaké indiánské tradice a tak. Ale obecně se mi tady dobře daří, zatím. Zároveň řeším, že stále nejsem vnímaná jako součástí týmu. Pořád jsem cizinec. Pořád jsem migrant v podstatě, a to je trošku otravný. A nevím, jestli to někdy přestane takhle být.“

 Jak dlouho jste vlastně tady?

„9 a půl let. Ale pořád cítím, že je to takové… ten jazyk je těžký, ale já jsem ještě neměla čas se do toho pořádně pustit. Takže pořád jej neumím dobře. Pořád dělám spoustu chyb. S tím jako bojuju. Mám pocit, že bez toho to nepůjde dál. Pořád budu vnímána jako cizinec a já nechci být vnímána jako cizinec. Já chci být vnímána jako součást týmu a součást této společnosti. Protože to tak cítím. Já bydlím tady, nežiju v Mexiku. A když se mne ptáte, co se tam děje, tak já toho vím stejně jako vy. Já tam nejsem.“

Takže, to co se děje tady, cítíte vlastně jako své.

„Ano, protože tady žiji. Lidi, kteří žijí v mém nejbližším okolí, tak ty mně vnímají jako součást svého života. Ale na úřadě, nebo kdekoliv, to už ne. Nejsem součástí, to mě mrzí.“

Co si myslíte, že by měla česká společnost do budoucna udělat, aby se to změnilo, protože to je proces, to přes noc nejde, že jo?

„Já myslím, že by se o tom mělo víc debatovat, víc mluvit. Víc zapojit interkulturní vzdělávání do škol. Aby byl silnější ten opačný hlas než ten mainstreamový, aby politici byli trošičku otevřenější. Hodně vzdělávání, diskuze a čas.“

Co jste dělala, respektive studovala v Mexiku a jaké to bylo tady?

„V Mexiku jsem vystudovala sociální komunikaci, ale věnovala jsem se dokumentárnímu filmu. A když sem se stěhovala sem, tak jsem nejdříve studovala magisterský titul na mezinárodních a politických studiích. Nějakou dobu jsem pracovala v Zoo, učila španělštinu a tak dále. Spoustu věcí jsem dělala. Několik let jsem pracovala v online marketingu. Teď pracuji ve Sdružení pro integraci a migraci a jsem členkou Asociace pro interkulturní práci, kde se snažíme pomáhat migrantům, kteří tady žijí. Aby se naučili, jak to tady funguje.“

Vy jste tady prošla kurzem pro interkulturní asistenty a pracovníky. A to, co jste se tady naučila, zkoušíte v praxi. To znamená, že např. s nějakým migrantem jdete na úřad. Jak to vypadá? Vy ho doprovodíte, kdo mluví? On, vy? Jakou tu zkušenost máte?

„To je různé. Záleží na tom, jaký je ten úřad, ten člověk. Například jdeme s klientem na úřad práce. Já mu vysvětlím, co to je, jak to funguje. Jdeme spolu. Když se například jdeme zaregistrovat jako uchazeč o zaměstnání, vysvětlím, co to znamená, jaké jsou jeho povinnosti, na co si musí dávat pozor při tom řízení. Pomáhám vyplnit formulář. Ale snažím se, aby mluvil on, já jsem jenom tlumočila. Aby cítil, že je to jeho řízení, jeho zodpovědnost. Nejdřív se snažím sama prezentovat, že jsem interkulturní pracovnice, když se to potom opakuje, tak mne již poznají a je to už jednodušší. No a pak probíhá to jednání, tlumočím. A na konci pak vysvětlím, co se bude dít dál. Co se musí udělat, a vždycky je to v rámci nějakého plánu. Vždycky jsme v kontaktu. Moji klienti jsou spíše dlouhodobí, takže děláme vždy více kroků. Ta asistence zahrnuje vždy víc věcí najednou.“

Jak se chovají úřednice a migranti, které doprovázíte?

„Některé úřednice jsou úžasné osoby, výborné - jsou hodně ochotné tomu migrantovi pomáhat. A pak jsou další, kteří jsou přepracované, hodně unavené, už nechtějí spolupracovat. Ti migranti jsou taky různí. Jsou takoví, kteří jsou hodně aktivní a hodně se zapojují a pak jsou takoví, kteří chtějí, abych všechno udělala za ně. A to nejde.“

Vztah Čechů k uprchlíkům.

„Dívám se na to, že je to proces, který se musí stát. Mě to občas překvapuje. Popravdě jsem nečekala, že to bude tak hrozné. Čekala jsem, že bude větší sebevědomí ve společnosti, že nebude takový strach. Překvapuje mne, že je to hodně napínavý. Že opravdu hodně lidí se bojí migrantů. Bylo to pro mne hodně zajímavé na začátku, když to téma tady vůbec nebylo. Ti uprchlíci a najednou bum, stalo se z toho téma. Prošly tři dny a všichni už o tom všechno věděli. Snažím se s tím neztotožnit, protože z toho bych byla asi smutná. Prostě to projít a nechat to být. Je to jenom dočasné, to nemůže trvat navěky. Postupně se to bude měnit a je potřeba k tomu postupně něco dělat a žádné zoufalství. Jak říkal Havel, neztrácet optimismus a naději.“

• Rozhovor byl sepsán na základě pořadu Goranky Oljača  pro rozhlasové vysílání ČRo pořadu My a Oni, 12. 4. 2016. Dostupné na: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3610142

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku