PŘÍBĚH: Zručná paní Gordana se práce nikdy nebála, zůstává aktivní i v důchodu

VIDEO: Příběh paní Gordany v dokumentárním filmu ŽENY OD VEDLE režisérky Theodory Remundové. Vyrobily Sdružení pro integraci a migraci a DW Agentura, 2016.

Paní Gordana Momićová pochází z Jugoslávie, ale v České republice žije už 23 let a jejím novým domovem se stal Liberec. Vyrůstala v Chorvatsku, kde chodila na gymnázium a pak odešla studovat do Bosny do Banja Luky. „Tam jsem poznala svého muže, studovali jsme společně 2 roky a já se pak vrátila zpět do Chorvatska. Jednou se objevil u nás a požádal mé rodiče o moji ruku. A tak jsem se vdala do Bosny,“ vzpomíná. K odchodu do České republiky ji přimělo zásadní dilema, kdy se její syn po vypuknutí konfliktů v Jugoslávii musel rozhodovat, zda bude bojovat za Chorvaty, odkud pocházela matčina rodina, nebo za Srby, což byla zase jeho rodina po otci. Gordana na to konto povídá: „Byla jsem nesmírně ráda, že jsem ho odtamtud dostala.“ Rozpomíná se a dodává: „Válka byla hrozná. Nikdo z normálních lidí to nechtěl. Předtím byla smíšená manželství běžná, ale jakmile propukla válka, všichni se rozváděli. Spousta lidí tak raději odešla do ciziny, kde se Vás nikdo na nic neptá.“ Ona sama odjela za synem Tichomirem do Česka, kde chvíli pobývali v uprchlických táborech.

Do Liberce se přestěhovali poté, co si tam syn našel práci sanitáře v nemocnici. Díky jeho stravenkám a přidělenému pracovnímu oblečení měli alespoň základní potřeby pro živobytí. Gordana také začala shánět práci pro sebe, ale bez znalosti jazyka to bylo těžké. Začala jako uklízečka, i když předtím byla v Bosně bankovní úřednicí a posléze učitelkou. Ale sama říká: „Žádná práce není podřadná, když člověk chce… Měla jsem hodně prací, nejdéle jsem pracovala v Kodaku. Bavilo mě to. Naučila jsem se mnoho věcí.“ Tak jako tak, oba se museli hodně ohánět – syn pracoval i o svátcích, ona zase měla dvě práce. Přesto teď Gordana dostává celkem důchod 7000 Kč z ČR i z Bosny. „Říkají, že se s tím nedá vyžít, ale já musím,“ konstatuje.

Čas v důchodu si dnes krátí výrobou dekorativních věcí v Centrálním klubu seniorů Komunitního střediska Kontakt Liberec. Její kamarádky z klubu jí obdivují a jsou rády, že s nimi může trávit čas. Ona sama říká: „Nikdy bych se nevrátila, našla jsem tady kamarády, přátele. Už jim rozumím - jazykem i chováním. Jsou trochu studenější než náš bývalý národ, ale nedělám z toho vědu, přizpůsobila jsem se.“ Jejím nejbližším kamarádem je však papoušek Milica. Pořídili si ho se synem Tichomirem, který ho obzvlášť miloval. Říká: „Když jsme přijeli do Čech, tak jsme neměli vůbec nic. Tichomir měl radost, když si s někým mohl povídat.“ Bohužel její syn onemocněl lymfatickou leukémií a nepomohla ani výměna kostní dřeně…

***

Příspěvek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami 2017“, podpořeného z dotace Úřadu vlády ČR v rámci programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů." 

Fotogalerie

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku