Po 25 letech vzpomínáme na válečné obléhání bosenského Sarajeva

Krom toho v SIMI také vzpomínáme na tuto dobu dosti živě, letos na podzim totiž oslavíme 25 let našeho fungování. Organizace tehdy vznikla pod názvem Poradna pro uprchlíky právě v odpovědi na hromadné příjezdy uprchlíků z Jugoslávie do tehdejšího Československa a nutnost poskytnout jim stabilní podporu.

VÝPOVĚDI:

Děti a humanitární konvoje

Mé mladší dítě mělo sotva čtyři roky a trápily ho alergické reakce, které se v různých sklepích a skrýších zhoršovaly.. Zapsala jsem nás na seznam Červeného kříže a jejich autobusem jsme opustily válkou postižené Sarajevo.  Po sedmi dnech jsme přijely do Čech. V prvních dnech jsem byla velice šťastná, protože jsem znovu pocítila, co znamená mír,  který jsme kdysi měli: mír, normální život, potřebné potraviny, hygiena, voda, elektřina atd. Potom mne po čase začalo trápit svědomí, nesla jsem pocit viny kvůli tomu, že jsem se já zachránila.

Gordana, 62 let, Sarajevo/ Bosna a Hercegovina

xxx

S třemi dětmi jsme utekly z války. Měly jsme to štěstí, že jsme odjely posledním autobusem z Prijedoru do Banja Luky a posledním letadlem z Banja Luky do Bělehradu. Bratr musel přepsat jeden z našich obchodů na nějakého člověka, který mu za to zajistil ty letenky. Dva dny potom už

se  začalo válčit přímo u nás ve městě. Prijedor je známý tím, že v jeho blízkosti jsou Omarska, Trnopolje, kde byly během války nechvalně známé koncentrační tábory pro Muslimy a Chorvaty.

Zumra, 55 let, Prijedor/Bosna a Hercegovina

Přijetí jugoslávských uprchlíků v Československu

Manžel se obával,  že nebudeme mít co jíst, až nastane zima - pokud nás před tím nezabijí granáty nebo ostřelovači - že prostě děti tu zimu nepřežijí. Proto nás přihlásil na seznam Dětské ambasády, která občas organizovala evakuace z města.

V listopadu 1992, po pěti měsících čekání jsme odjeli do Splitu a odtud letadlem Ministerstva

vnitra Československa do Prahy. V té době Československo patřilo k zemím, které vítaly uprchlíky z bývalé Jugoslávie.

Arina, 58 let, Sarajevo/Bosna a Hercegovina

xxx

Když jsme přijeli, byla noc. Nevěděli jsme, kde  přesně se nacházíme, a jméno městečka Horní Jiřetín jsme neuměli ani vyslovit. Uvítaly nás ale usměvavé paní z Červeného kříže s bílými zástěrami a nabídly nám čaj a teplou večeři. Nevím, co říkaly, no zdálo se, že rozumí tomu, jak strašnou cestu máme za sebou. Dojetím jsem se rozplakala.

Dijana, 52 let, Mostar/Bosna a Hercegovina

xxx

Můj syn nesouhlasil s tím, že by měl být vojákem  srbské Armády, proto  mu nezbývalo nic jiného, než v roce 1992 odejít z Banja Luky.

Tady jsme měli nějaké další příbuzné, o kterých jsme mysleli, že mu pomůžou snáz si najít práci nebo tak, ale oni poslali mého syna do uprchlického tábora ve Stebně. Dva roky na to jsem přijela do

tábora i já. Byli tam na mě velmi hodní, získala jsem hned dočasné útočiště na tři měsíce a to se potom prodlužovalo.

Boženka, 62 let, Banja Luka/Bosna a Hercegovina

Nepohodlní pro politické názory či jen jméno

Pracovala jsem jako novinářka v bělehradské televizi. V roce 1994 všichni novináři, kteří byli v opozici vůči režimu, dostali výpovědi. Ocitli jsme se na ulici, bez práce a peněz. Pochopili jsme, že musíme někam pryč ze země. Kromě toho má můj manžel pro bělehradské prostředí poněkud nevyhovující příjmení. Je původem ze Sarajeva a je etnický Muslim, takže jsme bezpodmínečně museli odejít z Bělehradu.

Mirjana, 78 let, Bělehrad/Srbsko

xxx

V roce 1991 jsem dostala výpověď z chorvatského rozhlasu v Záhřebu, kde jsem 18 let pracovala jako novinářka. Odůvodnili to tím, že pro ně nejsem vhodný pracovník, protože jsem se při rozhovoru s profesorem Fakulty politických věd zeptala, proč politicky nekonstituované národy musí

vždy mít nějakého otce vlasti nebo silného vůdce. To byla velká chyba, tím jsem prý srovnala Tudjmana s Miloševićem. Proto jsem musela odejít , přestože v otázce, kterou jsem položila, nebyla zmínka o nějaké osobě  nebo o národu.

Jelena, 61 let, Záhřeb/Chorvatsko

xxx

Příčinou mého odchodu ze Srbska byl Vojislav Šešelj, tehdejší poslanec Radikální strany v naší městské části, protože jeho nátlak na naši redakci byl takový, že čtyři z pěti novinářů podlehli infarktu. Když jsem ho jednou potkala s jeho plně ozbrojenými bodygardy, nohy se mi podlomily strachem, dostala jsem šok. Do ekologického hnutí, které jsem vedla, jeho strana delegovala nějakého muže, který vždy na schůzce nejdříve položil bomby a jiné zbraně na stůl. Rozhodla jsem se odejít pryč. K tomu ale došlo, až když manžel dostal povolávací rozkaz do armády. Zabalili jsme kufry a rychle utekli sem.

Jagoda, 47 let, Bělehrad/Srbsko

xxx

Jediná cesta ven ze sarajevské městské části Vogošća vedla do Bělehradu a během ní jsme prošli 24 kontrolami. Velký problém vznikl na srbském hraničním přechodě na řece Drina, kde kontrola vytáhla mého manžela z auta. Teprve tehdy nám všem v koloně pěti aut došlo, že on jediný má muslimské jméno. Muži ozbrojení noži a puškami vypadali strašidelně, stačilo je vidět a už jste byli strachem bez sebe. Ptali se ho, kam a proč jede, on nevěděl, která odpověď mu zachrání život – bylo to na samém začátku války, kdy opravdu neplatila žádná pravidla a život neznamenal nic.

Mirna, 58 let, Sarajevo/Bosna a Hercegovina

Lidi nemohli uvěřit, že se u nich opravdu válčí

S manželem jsme se měli brát 4. dubna 1992. Ale 3. dubna Banju Luku přes noc a bez boje okupovaly paravojenské jednotky a my jsme se nemohli vzít. Doufali jsme, že válka nebude a že to všechno je nějaký omyl. Po třech měsících jsme přece jen odjeli, jinak by manžel musel narukovat do srbské armády.

Melita, 46 let, Banja Luka/Bosna a Hercegovina

xxx

Asi jsme byli naivní nebo idealisté. Neumím ani po dvaceti a více letech říci, jak jsme si mohli tak naivně myslet, že se válka zastaví, že se to uklidní za patnáct dnů nebo několik měsíců.

Zorica, 65 let, Sarajevo/Bosna a Hercegovina

Další hrůzy války

Nevím, co bylo horší: to, když nás bombardovali a stříleli po městě a my se museli schovávat do sklepů, nebo když střelba skončila a nějací muži z paravojenských skupin, kterých bylo nespočet, bouchali na dveře a něco hledali. Jednou jsem napočítala, že těch jakoby kontrol bylo sedmnáct za jediný den. Mnoho z těch lidí vypadalo zaostale, ale měli zbraně, takže nebylo moudré se s nimi hádat. Všechno bylo ještě neurčité, chaotické, nevěděli jsme kdo je kdo, jen střelba, válečná psychóza a strach byly nepopiratelné.

Maja, 59 let, Sarajevo/Bosna a Hercegovina

***

Ilustrační fotografie: RadioFreeEurope

Článek vznikl v projektu „Migrantky mezi ženami 2017“, realizovaného za finanční podpory Úřadu vlády ČR a Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku