Tamara Moyzes – Bývalá mírová aktivistka přibližuje izraelsko-palestinské vztahy skrze umění

Goranka Oljaća: Nedávno jsem v našem studiu přivítala umělkyni Tamaru Moyzes, která se narodila v Bratislavě, žije v Praze a cítí se být kosmopolitou. Izraelská kapitola jejího života je zajímavá proto, že právě tam se stala mírovou aktivistkou pro Palestinu. V období 2. intifády chodila denně na okupované území demonstrovat. Organizovala různé akce v Tel Avivu, kde žila, studovala na akademii výtvarného umění a pracovala v muzeu holokaustu. Dnes o sobě mluví jako o aktivistce ve výslužbě a věnuje se hlavně umění.

Tamara Moyzes: To znamená, že pořádám různé výstavy, které na tuto tématiku poukazují, ale není to už tak jako předtím, kdy jsem demonstrovala s různými billboardy v rukách.

Goranka: Vzhledem k tomu, jaká je současná izraelská politika, musí zaznít otázka: jak silné je to mírové uskupení?

Tamara: Není to jednoduché, těžko se to říká v číslech, každopádně se situace pro mírového aktivistu velmi zhoršila. V médiích, ale i ve společnosti je přijímán svým způsobem jako nepřítel státu. Takže to je první komplikace pro ty, kteří zůstali takto aktivní podnes. Spousta z nich jsou moji kamarádi. A za druhé, kvůli kulturnímu bojkotu - pro změnu z palestinské strany - se bohužel často stává, že palestinští aktivisté bojkotují izraelské neziskovky, takže vlastně zůstali i v terénu sami. Toto je například věc, kterou lidé v České republice často neví, že kulturní bojkot má tento negativní dopad.    

Goranka: Ve spojení s tím se vnucuje myšlenka, že to jsou všechno důsledky té zdi, že to všechno patří k filosofii zdi.

Tamara: Myslíte kulturní bojkot?  Já jsem tam vlastně byla v období, kdy se během 2. intifády začala stavět zeď, takže si to velmi dobře pamatuji. Ano, kulturní bojkot, když se o tom bavíme, vznikal po zdi v roce 2010. Myslím si, že pro Palestince má svoje pozitiva, ale i negativa pro obě strany. Co se týče zdi, tak to je samozřejmě téma samo o sobě  - co vlastně ta zeď způsobila. Například díky tomu vznikla jedna nová generace Palestinců, která v podstatě vůbec nezná Izraelce jinak než ve vojenském oblečení. Předtím většina Palestinců pracovala v Izraeli, takže museli umět hebrejsky a tam vznikla nějaká komunikace, ať už lidsky či jazykově. Teď je nová generace, která už hebrejsky neumí. V Izraeli byl zákon, že se arabské děti učily i hebrejsky jako děti izraelské. Teď se bavíme o Izraeli mimo palestinská území, protože máme mnoho izraelských Palestinců. To se v Česku moc neví, že jsou Palestinci, kteří žijí v Izraeli a mají izraelský pas a občanství. Pokud jde o území, které je za tou zdí, tam vidím velký problém. Mám kupříkladu kamarády palestinské umělce, kteří se dnes sami učí hebrejsky. Je jim např. 36 let, jsou známí jako mezinárodní političtí umělci, nemohou se však dívat na izraelské zpravodajství, protože tomu vůbec nerozumí. Všechno čerpají pouze z jedné mediální strany. A tu druhou vlastně neznají. Kulturní bojkot je např. i to, že se na izraelskou akademii nedostanou lidé odlišně smýšlející. A tak tam vyrůstá nová generace akademiků, která dostává pouze pravicovější a nacionálnější informace. Svým způsobem tím skončila komunikace.

Goranka: Pokoušíme si ujasnit, co vlastně přinesla kulturní blokáda.

Tamara:  Kulturní bojkot vzešel z palestinské strany. Mohu vyprávět detailněji o umění, protože přes ně jsem to poznala. Zvala jsem palestinské a izraelské umělce vystavovat do Evropy, ale narazila jsem.

Goranka: Přiznává Tamara Moyzes nemilý fakt, který zažila ve své kurátorské biografii. Stalo se právě v Praze…

Tamara: …ano, při výstavě, která proběhla v DOXu. Kurátorovala jsem ji společně se Zuzanou Štefkovou. Myšlenka té výstavy u mě vznikla ještě předtím, než se kulturní bojkot rozjel. Začala jsem komunikovat s palestinskými umělci a narážela jsem na to, že je problém vystavovat společně s Izraelci. Nakonec se mi právě v DOXu podařilo, že vystavovali Izraelci a Palestinci dohromady. Od té doby svým způsobem ten kulturní bojkot prožívám. Jde o fenomén, který mohli Palestinci ukázat, když v rámci umění vystavovali spolu. Často byli napadáni: „Jaký máte problém, když tady vystavujete se svými izraelskými kolegy?!“ Mnozí z těch palestinských umělců o generaci dál vystudovali izraelskou akademii, takže byli opravdu kolegové. Izraelští a palestinští umělci měli stejnou školu, kterou mám i já. Pozitivem bojkotu je, že když se uzavřela zeď a začala kulturní blokáda, tak si Palestinci vybudovali vlastní akademii výtvarných umění. Je skvělá a už si vychovala generaci palestinských umělců. V umění je pro Palestinu výhrou, že kvůli politické situaci jaká je, zvou palestinské umělce do zahraničí právě tak jako izraelské. To je to plus pro Palestinu a velké mínus pro Izrael.  Z mého hlediska humanisty, umělce nebo kurátora je smutné, že když jsem se snažila najít izraelské umělce, kteří by byli proti Palestině nebo jsou nějak protipalestinsky zaměření, tedy radikálně pravicoví, že žádní takoví neexistují. Našla jsem jednoho jediného, ale ten není dobrý. Takže v podstatě z mého hlediska má ten bojkot určitá pozitiva pro palestinské umělce a z druhého pohledu zas vidím to, že bojkotovat lidi – intelektuály, kteří na to nahlížejí podobně - je vlastně smutné.

Goranka: Jak byste vy řešila podobný konflikt? Jak to teď vidíte, vzhledem k tomu, že je nedostatek komunikace?

Tamara:  Ono je všeobecně nedostatek komunikace, byl i v období kdy jsem byla politickou aktivistkou, ale nebyla politikem. Takže mám přehled, kde a jak se to vyvíjí. Za ty roky mám zkušenost, že situace se zhoršuje na obou stranách. Nevidím to nijak růžově. Řešila bych to asi tak, že bych uznala Palestinu jako stát. Myslím si, že by to byl velký krok, který by mohl pomoci. To je jedna věc.  A druhá – bude to pořád horší a horší, protože poslední roky se začal ostřelovat vedle Jeruzaléma i Tel Aviv, který nebyl ostřelován 22 let.  Jeruzalém byl vždy těžce problémový, protože je to náboženské město, kde žijí dohromady izraelští Palestinci a izraelští Židé. Je to pestřejší, co se politiky týče. Ramallah je za rohem, ale Tel Aviv bylo město turistické, takže se nedivím, když se podívám na dnešní izraelskou vládu a podívám se na lidi, že jsou tím konfliktem velmi unaveni. A to myslím i Izraelce. Mnoho mladých lidí odchází z Izraele kvůli dané situaci, protože není vůbec jednoduché žít v takovém napětí každý den. Tak si myslím, že pokud se ta situace bude ještě více zhoršovat, to znamená, že budou stále padat ty bomby, do té doby se bude vláda snažit nic neměnit.

Goranka: Tomu se cynicky říká světlá perspektiva…  V naději, že se na blízkovýchodním nebi přece ukáže i trocha lidské moudrosti se od mikrofonu loučí Goranka Oljaća.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor přepsán z vysílání ČRo Regina DAB Praha - pořad My a oni redaktorky Goranky Oljaća ze dne 26.9.2015.

Rozhovor odkazuje na výstavu Middle East Europe, která byla k vidění v pražském Centru současného umění DOX na jaře 2012.  Podívejte se na rozhovor s Tamarou Moyzes k výstavě v archivu ČT 24.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Článek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami 2017“ realizovaného nevládní organizací Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s. za finanční podpory Úřadu vlády ČR a Rady vlády ČR pro rovné příležitosti žen a mužů.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku