Žena na hlavní koleji - Lila Donev

„Hrozilo, že je vezmou do vojska a půjdou do války. My jsme necítili nenávist vůči žádnému národu v Jugoslávii – všichni jsme byli zajedno a žili spolu.  Abychom proti někomu válčili, to nepřicházelo v úvahu“ vysvětluje Lila Donev, matka dvou synů situaci, ve které se ocitla její rodina na začátku války v bývalé Jugoslávii. Pokud by se vrátili z Prahy do vlasti, mohla se naplnit nejčernější noční můra všech matek, zvlášť matek dětí mužského rodu.  Volba byla jasná a pro rodinu Donev pochopitelná. Zůstali v Československu, kde právě začali pomalu zapouštět kořeny.  Do Prahy totiž přišli v roce 1989, tedy „chvíli před něžnou revolucí“, jak to dnes říká Lila Donev, inženýrka ekonomie z jugoslávské republiky Makedonie. Její manžel tehdy získal pozici ředitele zastupitelství jedné z makedonských obchodních firem a podle dohody tady měli zůstat čtyři roky. Jenže v Jugoslávii začala válka, která nedbala na zájmy a životy občanů včetně těch v zahraničí.

„Nejtěžší bylo to, že se přerušil obchod, přerušily se dodávky zboží a výplat, což bylo něco strašného. Potom jsme vytvořili „eseročko“ (společnost s ručením omezeným – pozn. autorky) a začali jsme se zabývat vlastním obchodem. V Jugoslávii a Makedonii jsme zastupovali spoustu českých firem.“

• Kdo a jakým způsobem vám pomáhal v tomto období? Byl někdo po ruce?

„Nikdo, bojovali jsme sami. Ty začátky byly velmi těžké a najít solidního partnera, který zaplatí dopředu, abychom mohli splnit závazek tady v Čechách, bylo vzácné, takových bylo opravdu málo. Přestože téměř všichni chtěli české zboží na odloženou splatnost, nějak jsme se udrželi.“

• Jaká byla vaše první práce?

„Obchod se školními potřebami. Potom jsem začala obchodovat s křišťálem, porcelánem, žádané byly bezešvé trubky, sušené mléko, uzeniny. Těžké a nejisté bylo zajistit, aby zboží dorazilo vůbec do cíle, protože Srbsko v té době mělo embargo a kamiony musely jet do Makedonie přes Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Cesta byla strašně dlouhá, dlouze se čekalo na hraničních přechodech a to bylo stresující.“

• Jak se vyvíjela vaše pracovní kariéra?

„Pořád šlo o obchodování a vývoz českých výrobků, jenže když posílila koruna, veškeré zboží podražilo. Náš obchod se, bohužel, týkal států, hodně zchudlých válkou. Kupovat křišťál a porcelán se stalo luxusem.  Proto tento obchod začal zanikat. Mezitím náš syn absolvoval Stomatologickou fakultu Karlovy univerzity a tři roky pracoval na Stomatologické klinice 1. lékařské fakulty UK. Rozhodli jsme se založit své stomatologické centrum a banka nám poskytla úvěr. Dneska už zaměstnáváme několik lékařů a sestřiček. Jsme úspěšná klinika, ale není to lehké. Je to hodně, hodně nákladná záležitost, žádá si velké investice, ale zaplaťpánbůh jde to dobře.“

• Jak jste dávala do souladu rodinné a pracovní povinnosti, jak to vypadalo u vás doma?

„No, nebyla to legrace, ale zvládala jsem to. Byla jsem dobrou matkou a zatím i obchodnicí. Moji synové jsou oba doktoři. Starší se dostal na nejlepší kliniku na světě, kliniku Mayo (prestižní americké výzkumné a vzdělávací centrum a univerzitní nemocnice - pozn. autorky). Jenom je mi moc líto, že je tak daleko od nás a že nemůžu objímat vnoučata tak často, jak bych si přála. Daří se mu dobře, v dnešní době ani kontakt není problém  Skype umožňuje, že se vidíme. I telefony jsou levnější než v minulosti, ale pořád je to daleko. Kdyby byli tady v Evropě, byla bych šťastnější.“

• Jaké vztahy máte se syny? Oba jsou úspěšní lékaři a s jedním z nich pracujete.

„Naše vztahy jsou velmi dobré. Možná pořád ještě nějakým způsobem dominuji jako máma. Plánujeme i novou kliniku - to snad bude, co se týká investic, naše poslední poslání a… zpomalím. Potom bychom si více chtěli užívat s vnoučaty.“

• Připravovala jste se nějakým způsobem na penzi? Přemýšlela jste o tom nebo šetřila?

„Samozřejmě. Když jsme přišli do Čech, přišli jsme přece s nějakými finančními prostředky. Na důchod jsem šetřila, měla životní pojištění a důchodové připojištění také. Myslela jsem na to, protože jsem věděla, že důchod bude malý. To, co teď dostáváme, prostě nestačí, to je strašně málo. Pravdou je, že potřebujeme míň než v mládí, ale pořád něco potřebujeme. Jenom poplatky na byt, na topení a elektřinu zaberou minimálně jeden náš důchod. Druhý zůstává na živobytí a to je málo. Stárneme a je to velmi, velmi nespravedlivé. Už nejsme tak zdraví jako v minulosti, snížila se nám úroveň, na kterou jsme byli zvyklí. Objevují se nemoci, šetřit na lázně a na léky není jednoduché. Žít v dnešní době s takovým důchodem a při té drahotě je opravdu umění…“

• Jak a kdy jste se vůbec rozhodla jít do důchodu a podat žádost tady v Čechách?

„Podle zákona jsem už mohla požádat o důchod. Víte, to, co je naspořeno, se velmi, velmi rychle utratí. Tak nastal čas, že jsme museli oba požádat o důchod. Procedura trvala dlouho - u manžela trvalo více než rok, dokud se všechno v Makedonii i tady nezařídilo. Já jsem čekala kolem pěti nebo šesti měsíců od podání žádosti do první výplaty důchodu.“

• Dostávala jste nějakou zálohu? Informovali vás ve Správě sociálního zabezpečení, jaká práva máte?

„Zálohu jsem neměla a na Správě sociálního zabezpečení mi nic nevysvětlili. Prostě tam byly formuláře a bylo nám řečeno, že teď budeme čekat a že se nejdříve musí vyřešit důchod v Makedonii. Makedonská a česká „sociálka“ se spojovaly a trvalo to nějakou dobu, ale v mém případě to tak strašné nebylo.“

• Přinesl vám důchod více, nebo méně starostí? Je to odpočinkové období?

„Protože jsme vytvořili to zubní středisko, tak odpočinkové období ani nenastalo. Já nejsem ani typ, který moc odpočívá. Ráda bych cestovala, možná trošku, abych byla s vnoučaty, snad ta doba jednou přijde. Necítím, že jsem v důchodu, ještě jsem aktivní.“

Přiznává Lila Donev na konci našeho setkání. Kdo ji zná, těžko si umí představit situaci, ve které by někdy byla na vedlejší koleji. Optimistická a sebevědomá žena a matka. Nepopře ani na chvíli svého praktického ducha a v kombinaci s ekonomickým vzděláním se snadno ocitá ve vůdčí pozici. A proto mi název projektu „Ženy na vedlejší koleji?“, kterého se zúčastnila, připadal spolu s  dotazníkem trochu zavádějící.

Připravila Goranka Oljača v rámci projektu „Migrantky mezi ženami 2017“, podpořeného z dotace Úřadu vlády ČR v rámci programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů."

Ilustrační fotografie: pixbay.com, autor Free-Photos (CC0 1.0)

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku