Příběh ze sousedství: rozhlasová redaktorka Silja Schultheis

V Praze existuje řada městských částí, kde se nově příchozí obyvatelé cítí být integrováni. Avšak ne všichni mohou ovlivňovat lokální dění skrze volby. Když totiž nepocházejí ze zemí Evropské unie, mají - lidově řečeno - jaksi smůlu. Zákon jim totiž neumožňuje ani aktivní, ani pasivní volební právo. Proto jsem hledala spolubesedníka, který má zkušenosti tohoto druhu. Je jím bývalá kolegyně ze zahraničního programu Českého rozhlasu Silja Schultheis, která pochází z Berlína. Žije v České republice více než 15 let a angažuje se v občanském sektoru. Zeptala jsem se jí, zda využila možnost zúčastnit se místních voleb a nakolik je zájem o věci veřejné důkazem úspěšné integrace.  

„Zúčastnila jsem se českých komunálních voleb na Praze 7 a měla jsem velkou radost, že jsem viděla na seznamu volitelných osob spoustu známých jmen. Například rodiče dětí ze třídy mé dcery nebo jednoho německého kolegu. Měla jsem velkou radost, že „Praha 7 sobě“, což je právě hnutí lidí, kterým záleží na tom, co se děje v jejich městské části, vyhrálo volby drtivou většinou. Je to v té čtvrti vidět, angažuje se tam spousta lidí včetně cizinců.“

Vy se angažujete také?

„Já jsem volila a byla jsem s výsledkem spokojená, ale musím přiznat, že se v naší městské části nějakým výrazným způsobem neangažuji. Mám pocit, že kdyby mi něco vadilo a překáželo na Praze 7, tak bych se do toho procesu rozhodování zapojila. A protože znám ty lidi, kteří se angažují, myslím, že by tomu nic nebránilo.“

Silja Schultheis vystudovala kulturní dějiny střední a východní Evropy v německých Brémách. Také studovala klasickou slavistiku v Marburgu, znalosti ruštiny a polštiny upevnila ročními pobyty v Moskvě a v Mohuči. V letech 1999 - 2000  žila v Chebu, protože si vymyslela projekt o výměně žáků mezi českými a německými školami v českém pohraničí. Po skončení projektu se jí ale vůbec nechtělo zpátky do Německa, a tak se přihlásila na inzerát německé redakce Českého rozhlasu. Získala práci na známé adrese na Vinohradské 12 a byla zaměstnankyní Rozhlasu pět let. Dodnes je v kontaktu s německou redakcí, která se zřejmě zasloužila o to, že je pro Silju Schultheis Praha nejen zlatá a magická, ale i přívětivá. A to ne jenom kvůli tomu, že se zde dá pohybovat úplně volně.

„Ráda tudy chodím pěšky. Neobtěžují vás, cítím se být svobodná, nemám strach, když chodím po ulici, mám pocit, že je Praha velice mírná a klidná. Jsem ráda, že se mi děti narodily v Praze a že tady vyrůstají. Také se mi v Čechách líbí vztah k rodině. Možná to zní jako klišé, ale tady babička hraje velkou roli, hlídá vnoučata nebo je vyzvedává ze školy. Rodina je samozřejmou součástí denního života. Já jsem ráda, že moje děti to vidí u svých kamarádů.“

Integrace do pražského prostředí začala u Silji Schultheis vlastně tím, že od prvního dne pracovala v smíšené česko-německé redakci, což jí hodně pomáhalo. V podstatě se prý hned cítila integrovanou.

„Musím říci, že jsem neměla tu fázi, kdy člověk tápe a neví, koho oslovit a s kým navázat kontakt. Byly tam ještě jiné jazykové redakce - španělská, anglická, ruská, francouzská - a my jsme tehdy byli všichni na jedné chodbě a komunikace byla dobrá. V sobotu jsme vždycky chodili na Letnou a hráli jsme fotbal ve smíšených týmech: ženy a muži, Španělé a Němci, Angličané a Francouzi. A potom jsme šli spolu na pivo. Bylo to moc fajn. Opravdu jsem měla to štěstí, že jsem integraci nemusela řešit ani v hlavě.“

Říká se, že Vaše rodné město Berlín je hodně multikulturní a že tomu přispívá i jeho multikulturní rádio. Poslouchala jste někdy ten program?

„Ano a velice ráda. V multikulti rádiu mne vždycky fascinovalo, jak hrají hudbu z celé planety, mluví se v různých jazycích a také tam pracují redaktoři z celého světa. Když jsem se kdysi jako dítě vracela ze školy, často jsem přemýšlela o tom, jak by to bylo hezké, kdyby v každém bytě bydlela rodina z jiné země. Každá by vařila nějaké své typické jídlo a dům by krásně voněl. To byla taková moje dětská idylická představa multikulturního domu. Trochu v tom smyslu jsem vnímala i to multikulti rádio, protože i v něm každý přispíval něčím svým. Když jste si pustila rádio, mohlo se stát, že zrovna se mluvilo turecky nebo polsky. Program byl hodně zaměřen na menšiny žijící v Berlíně, aby také slyšely pořady ve svém jazyce.“

Mluvili někteří redaktoři němčinou s cizím přízvukem? Nevadilo to Němcům?

„Myslím, že v Německu je spíš opačný problém. Tam žije spousta lidí s tzv. migračním backgroundem, což je politicky korektní slovo, ale jinak slovo ošklivé, protože neříkáš cizinec nebo migrant, ale migrační background – původ. Migranti si často stěžují na to, že jim Němci říkají, jak hezky mluví německy a nemají žádný přízvuk. Přitom se jedná o lidi, kteří se narodili v Německu, mají německý pas, jenom hold jejich kořeny jsou jinde. Tohle je v Německu, podle mne, větší problém, než jaký má někdo, kdo mluví s přízvukem. Ty lidi to mrzí, protože se narodili v Německu, vyrůstali tam, jsou třeba vystudovaní vědci nebo specialisté v oboru a někdo jim říká: „Vy mluvíte ale dobře německy!“ Samozřejmě, že mluví, když se tam narodili a jsou Němci. S tím jsou stále trochu potíže a ukazuje to, že integrace se ještě nepovedla tak, jak by měla.“

Přesto je známým faktem, že Německo má rozsáhlá integrační opatření a hlavně i pozitivní zkušenosti. V německé politice se například objevuje už dost lidí, kteří mají jiný národnostní původ. Na druhou stranu se nedá říci, že soužití majority s minoritami je procházka růžovým sadem. Silja Schultheis  si také uvědomuje chyby v celkovém integračním procesu:

„Já myslím, že současná debata o integraci je velice zajímavá, mimochodem spousta německých politiků přiznala, že se dlouho o tom nemluvilo dostatečně. Protože když k nám přišli tzv. gastarbeitři z Turecka, vycházelo se z toho, že k nám přijíždějí na chvíli a pak zas odjedou. Ale oni zůstali. A dlouhá léta nikdo neřešil otázku jejich integrace. Čili tam byl hodně zanedbán nejen aspekt integrace na pracovním trhu, ale také to, jak je integrovat do společnosti. A tahle současná migrační krize otevřela vlastně oči mnoha politikům.“

Současná krize ukazuje dost velké rozdíly mezi názory německé a české politické elity. Opravdu se jedná jen o rozdíly mezi názory elit?

„To si nemyslím. Tady velká část společnosti má strach před migranty. Občas málo rozlišuje mezi tím, že kdo je uprchlík, migrant, cizinec a tohle mi celkem vadí. V Německu vycházíme z toho, že každý uprchlík má právo na azyl, když utíká z nouze.  A tady se to všechno často míchá dohromady, nerozlišuje se, kdo je migrant a kdo je uprchlík. A když to nedělají politici, tak je samozřejmé, že společnost nemá žádný vzor. Nemá nikoho, kdo by oficiálně zastával vyvážený názor. Já to vnímám tak, že tady chybí jedna velká dimenze diskuse - právě to povědomí, že my žijeme opravdu v bohaté části světa a že máme i zodpovědnost pomáhat těm, kteří utíkají. Také mi chybí diskuse o tom, jestli třeba nejsme i my, jakožto západní svět, zodpovědní za situaci v  třetím světě.“

Promítají se tyto politické rozdíly na vztahy v běžném životě? Vnímají vás jako Němku trochu jinak?

„Osobně jsem opravdu nic špatného nezažila až na jednu situaci, kdy nám ve vlaku někdo říkal: „německé svině“. To jsme hned pochopili, že ta paní sama měla nějaký jiný problém, že to nemělo nic společného s našim chováním. Ta současná debata o migraci hodně změnila moje vnímání veřejné debaty v České republice. Musím říci, já tady žiji více než 15 let a ještě nikdy před tím mne nějaká veřejná debata tolik nerozčilovala. Chybí mi tady aspekt empatie, víc se vcítit do těch lidí, do těch uprchlíků. Paní Merkelová je symbolem té politiky, ale když sledujete v Německu debaty, tak to jsou mnohem víc věci praktické, co se tam řeší. Protože uprchlíci tam už jsou, tím pádem jsou Češi a Němci v úplně jiné situaci. Nedá se to vůbec porovnávat. Když jsem v Německu, tak vidím, o čem se mluví - oni doopravdy řeší, jak a kde ubytovat uprchlíky a jak je integrovat na pracovní trh. A protože v Česku žádní uprchlíci nejsou, je to pořád taková debata o něčem, co ani neexistuje.“

Máte také pocit, že se vyvolává strach z terorizmu?

„Ano, ten pocit určitě mám. Já si myslím, že by politici ten strach měli brát vážně, ale to neznamená, že se máme vzdávat toho, že žijeme svobodným způsobem atd. Nerozumím tomu, proč se diskutuje jenom o bezpečnostních opatřeních v souvislosti s migrační krizí. My jsme součást jednoho celku v této části světa, nemůžeme se chovat každá země jako ostrov a vybudovávat vlastní zdi kolem sebe. Tím krizi určitě nevyřešíme. A občas mi to tady připadá, že to myšlení jde tímto směrem.“

Ale také tady existuje dost lidí, kteří mají zájem o německé zkušenosti…

„Společnou výměnu názorů podporovaly právě nadace Heinrich Böll Stiftung a Česko-německý fond budoucnosti. Vždycky je důležité, aby se ti lidé osobně setkávali, a proto ráda pracuji v těchto dvou nadacích. To je vlastně naším cílem. Pracujeme vždycky s kolegy z různých zemí a to je, myslím, velice přínosné“

Připravila Goranka Oljača v rámci projektu „Migrantky mezi ženami 2017“, podpořeného z dotace Úřadu vlády ČR v rámci programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů."

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku