Foto

KRUHY: historie multikulturních ženských skupin

01/10/17 | Článek

Naše dlouholetá kolegyně Věra Kostlánová Roubalová, kdysi sociální pracovnice Poradny pro uprchlíky (současné SIMI) a dnes psychoterapeutka v organizaci InBáze vzpomíná na časy, kdy zakládala ženské terapeutické skupiny - nejdříve v uprchlických táborech a posléze i v Praze.

Od roku 1991 jsem začala jako sociální pracovnice Odboru pro uprchlíky Ministerstva vnitra jezdit do uprchlických táborů a také do humanitárních středisek pro uprchlíky z Bosny a Hercegoviny. Těchto středisek bylo asi dvacet. Ze začátku měli uprchlíci společné kuchyně s českým jídlem. Asi po dvou letech se nám podařilo prosadit individuální vaření, což byla pro všechny velká úleva. Když jsme přijeli do střediska, všude voněl chleba, který ženy pekly. Libovaly si, že v něm není kmín, jako byl v tom našem českém. Muži mohli alespoň trochu hospodařit s penězi a ženy vařily pro rodinný stůl. To všechno bylo velice důležité v situaci, kdy prožívali bezmoc ze špatných zpráv z domova.

V české společnosti byla tehdy velká solidarita s těmito uprchlíky. Lidé pomáhali, posílali pro ně telefonní karty, oblečení a podobně. S psycholožkou Danou Strukovou jsme jezdily pravidelně do těchto středisek a snažily se ulehčit složitý úděl jejich obyvatel rozhovory s nimi či konkrétní pomocí. První rok byl ředitelem Odboru pro uprchlíky MV evangelický farář Pavel Hlaváč. Poté mu řekl ministr vnitra Čermák (ODS), že „té humanity už bylo dost“ a odvolal jej. Od roku 1992 nastoupil Tomáš Haišman a byl ředitelem až do léta 2017. Ze začátku měl pro uprchlíky pochopení, později už mi připadal čím dále tím více vyhořelejší.

V roce 1993, kdy politika Ministerstva vnitra začala být vůči uprchlíkům čím dál tím více restriktivnější, jsem odešla z ministerstva a začala jsem pracovat v Poradně pro uprchlíky jako sociální pracovnice. Poradnu vedla Dana Němcová s Annou Grušovou a atmosféra zde byla velice vstřícná. Všichni, právníci (například Pavla Hradečná a jiní, na které si momentálně nemohu vzpomenout) i sociální pracovníci se snažili pomáhat a myslím, že uprchlíci k nám chodili rádi. Dvakrát týdně jsem jezdila do uprchlických táborů - v té době hlavně do Červeného Újezdu a do Bělé pod Bezdězem, kde byla původně kasárna pro sovětské vojáky - a pomáhala jsem žadatelům o azyl navazovat kontakty s českou společností. Pokud tito žadatelé nedostali azyl, což bylo asi 98 % z nich, tak jim tyto kontakty pomáhaly při integraci do české společnosti. Podle tehdejších zákonů mohli totiž v ČR i po neudělení azylu legálně zůstat a pracovat.

V roce 2000 byla přijata novela cizineckého a azylového zákona - změna spočívala hlavně v tom, že když byla žádost o azyl zamítnuta, dostal žadatel výjezdní vízum a musel opustit Českou republiku. V důsledku toho jsem měla velkou pracovní, osobní krizi. Stála jsem před otázkou, jak mohu pomoci lidem, kteří v naprosté většině azyl nedostanou. Došla jsem k závěru, že mohu uprchlíkům pomoci „přežít“ ve zdraví dobu strávenou v uprchlickém táboře. Čekání na rozhodnutí o azylu trvalo většinou několik let. To byla nekonečná doba v nejistotě, strávená ve stereotypním táborovém životě, s nezpracovanými traumaty, se steskem po široké původní rodině.

Spolu s kolegyní Denisou Jařabovou a studenty jsme nejdříve začali organizovat pomoc pro ty uprchlíky, kteří nedostali azyl, ovšem nemohli se vrátit do svého domova, a tak zůstávali nadále v uprchlických táborech bez jídla a peněz. Přivydělávali si výrobou misek z papíru, které jsme jim pomáhali prodávat. S pomocí některých evangelických sborů jsme jim umožnili vaření z dovezených surovin a vznikla z toho knížka  Pohled do hrnce uprchlíka č.1 (recepty jsou psány česky a anglicky). Fotky a popis projektu o miskách i zde.

Poté jsem v roce 2001 absolvovala výcvik gestalt psychoterapie a současně jsem již od roku 1997 vedla s další terapeutkou Helenou Klímovou skupinu Rodiny po holocaustu. Své terapeutické zkušenosti jsem nejdříve uplatňovala při individuálních rozhovorech u čaje, většinou na pokojích v uprchlickém táboře. Tyto rozhovory mnoha uprchlíkům pomáhaly, ale nestačila jsem obejít všechny zájemce, většinou zájemkyně. A tak jsem založila ženské multikulturní skupiny Kruhy. Tyto skupiny probíhaly pravidelně každý týden.

Od roku 2000, kdy ženské skupiny v uprchlických táborech začaly, měly svoje zavedené rituály. Seděly jsme v kruhu, malé děti byly často uprostřed. Na začátku řekla každá žena své jméno a zemi, ze které přichází. Tento rituál byl důležitý hlavně pro přijetí nově příchozích žen. Vše bylo dobrovolné, pokud žena nechtěla mluvit, tak s námi jen pobývala. Po představení vždy jedna z žen ze skupiny pohostila ostatní svým národním jídlem, které uvařila. Dostávala na to trochu peněz, které jsme sháněli u sponzorů. Tato žena se slavnostně oblékla, měla důležitou roli hostitelky, hezky prostřela stůl a uctila ostatní. V té době byla ještě v táborech společná česká kuchyně. Po jídle jsme ve skupině v kruhu probíraly různá témata. Na závěr jsme všechny spojily ruce a každá žena řekla ve svém jazyce nashledanou. Pro ženy to byl, při neměnném a nekonečném životě v uprchlickém táboře, pravidelný týdenní svátek.

Ze skupin v roce 2001 mám mnoho zápisů, třeba z toho jednou napíši knížku. V průměru nás bylo na sezení asi 15, nebo více a často nebylo lehké se v různých jazycích domlouvat. Pomáhaly při tom české studentky, někdy jsme rozmlouvaly rukama nohama, ale vždy jsme se nějak domluvily. Občas jsme se dorozumívaly pantomimou. Často jsme se i hodně nasmály a rády si zatancovaly.  

Na skupinách jsme probíraly různá témata. Například malování (třeba svého vysněného domu), nebo co bych si dala za osobní dárek (nejčastěji to byla voňavka), pohádky z dětství. Nebo o horách, o snech, o porodech, o líčení, o rituálech před spaním, o vyšívání, o námluvách, o ideálním muži, o menstruacích, o pohřebních obřadech, o svatbách a o únosech nevěst, o modlitbě atd.

V roce 2004 chodilo na skupiny v uprchlickém táboře chodilo opravdu hodně žen. Tehdy vzniklo vedle Poradny pro uprchlíky ještě Centrum pro otázky migrantů (COM). Za něj jsme podávaly na ženské skupiny Kruhy projekty, abychom měly peníze na potraviny. Pomáhaly sociální pracovnice Eva Dohnalová, Jitka Pechová a další. Na skupiny jsme například pozvaly zdravotní sestry z tábora, nebo učitelku češtiny Ivu a podobně. Na skupinách asistovala sociální pracovnice z Poradny Veronika Černíková a studentky z JABOKu, pro které jsem dělala přednášky o uprchlících. Ženy v táborech si hlavně přály pravidelně se scházet, společně stolovat a povídat si, mít se na co těšit. Přály si také v UT něco dělat, učit se češtinu, na počítačích, sportovat. Přečkat to nekonečné čekání. Tehdy vzniklo ve spolupráci s kolegyní Danielou Vítkovou i pokračování  kuchařky s příběhy - Pohled do hrnce uprchlíka č. 2. Příběhy se týkaly hlavně žen z ženských skupin.

Mnoho žen bylo muslimské víry. Stát v těch letech opakovaně přijímal tisíce uprchlíků z muslimských zemí (z Bosny, Kosova, Afghánistánu, Čečenska a jiných) a nikdy to nebyl pro Českou republiku problém. V roce 2005 však už tábory - zejména v Červeném Újezdě -byly přeplněné, atmosféra nervózní, a tak to bylo na skupinách někdy hodně složité a náročné. Ale skupiny vždy končily spokojeně, což bylo to hlavní. Tehdy jsme spolu s mým mužem Františkem Kostlánem a sociální pracovnicí Terezou Günterovou zachytili příběhy uprchlic i atmosféru na ženských skupinách na základě mých četných poznámek v knize Příchozí. Ten název je záměrný, neboť jsme nechtěli používat negativně znějící slovo cizinci.

Od konce roku 2005 se uprchlíci přestěhovali do nového pobytové střediska v Kostelci nad Orlicí (byla to také bývalá sovětská kasárna). Ředitelka Správy uprchlických zařízení (SUZ) Miluše Dohnalová měla velmi podivnou strategii. Chtěla, aby si žadatelé nezvykali na pohodlí v táboře, a tak začala s odstraňováním elektrických zásuvek z pokojů. Ve 21. století to bylo něco neslýchaného - byly proti tomu i velké protesty ve společnosti. Nakonec od toho musela ustoupit. To všechno se odráželo na našich ženských skupinách.

V Kostelci jsem nebyla vítaná, byla jsem na straně uprchlíků a také jsem viděla do karet zaměstnancům tábora, z nich někteří byli vstřícní, ale někteří velice neempatičtí. Od vedení tábora jsem dostala nařízeno, že skupiny musejí být smíšené, s tím, že ženské skupiny nepotřebují. Smíšené skupiny ale nefungovaly, ženy před muži nemohly být tak otevřené. Muži však nakonec přestali chodit, a zůstaly tak tradiční ženské skupiny.

V táboře bylo opět nařízeno společné stravování a tak tam vládla velká nespokojenost. Na rozhodnutí o azylu se čekalo mnoho roků a většinou pak byla ta rozhodnutí negativní. Skupiny byly v takové atmosféře velmi důležitým ostrůvkem. Často jsme se uvolňovaly tancem, bavily se o rodokmenech, vzpomínaly na dobré zážitky i slavily MDŽ, jak byly některé ženy zvyklé ze svých domovů.

V dubnu 2003 jsem začala s ženskými multikulturními skupinami i v Praze. Nejdříve v YMCA, ještě pod COM. A poté pod Berkatem – další neziskovou organizací na podporu Čečenců, v Rumunské ulici. Na skupiny chodilo pevné jádro žen, které se postupně poznávaly a pomáhaly si. Byly to příchozí i Češky. Skupiny probíhaly nejdříve v pátek a v pondělí. Zájem byl tak veliký, že se začala scházet další skupina na Černém Mostě. Opět důležité bylo společné jídlo. Ženy byly i přes velké sociální starosti svobodnější a méně nervózní než ženy v uprchlických táborech.

V té době začala provozovat mužské skupiny sociální pracovnice Eva Vaškovičová a já jsem při tom krátce pomáhala. Hlavním tématem pro muže byla jejich profese, presentace své země, víra i názor na světové dění.

Od roku 2008 jsme začaly jako ženské skupiny jezdit v létě do jihočeských Rakovic. Na tom všem měly velký podíl kolegyně z organizace InBáze Parisa Zargari a Bedřiška Kotmelová.

29. 9. 2017                                  Věra Roubalová Kostlánová   

                                    

Komentáře

1) Jarka Richterová  16/02/18 11:14

Super :-)

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.