Foto

Vika z Ruska: Díky za příležitost sebevyjádřit se a uvědomit si vlastní předsudky

15/01/18 | Článek

Jmenuji se Viktoria, pocházím z Petrohradu a již nějakou dobu žiji v Praze. Tímto příspěvkem bych se chtěla s vámi podělit o svoje pocity ohledně porozumění místních lidí vůči nám, příchozím.

Ještě před pěti lety jsem toužila po pocitu přijetí a otevřeném dialogu. Měla jsem dost často dojem, že jsem pořád zařazována do nějaké škatulky. Bránila jsem se tím, že to jsou oni, kdo neumí správně mluvit s cizinci; a že jsem to já, kdo je má naučit klást správné otázky, aby se dozvěděli něco o naší záhadné duši. Dnes mi to připadá legrační a naivní. Vidím, že jsem o sobě a o okolním světě měla nerealistické představy. Zdálo se mi, že se mi nikdy nepodaří potkat se s místním člověkem, který by se mnou mluvil tak, jak si to představuji já. Proto jsem se začala zabývat sama sebou, co jsem zač a jak sobě porozumět, následně jak se charakterizovat.

V české společnosti se cítím stále napjatá. Praha je velice různorodá a mnohovrstevnatá. Řekla bych, že i po osmi letech života tady mám problém být sama sebou ve veřejném neznámém prostoru. Jsou tady ale uměle vytvořená prostředí, která poskytují bezpečí a umožňují lidem projevit se. Jedním z takových míst pro mě byla chodba, kde letos v září probíhala celospolečenská akce Kongres žen a já jsem se zde zapojila do aktivity Živá knihovna.  

Živá knihovna je speciální typ knihovny, kde jsou namísto knih půjčováni lidé. Tyto živé knihy jsou „čteny" pomocí rozhovorů a tím je odkrýván jejich osud (více na Wikipedia). Účastnice a účastníci Kongresu se během rozhovorů dozvídali, jak se žije ženám bez domova, s čím se setkávají romské ženy, s čím se při pohybu městem potýkají stárnoucí ženy a matky s kočárkem či čeho se obávají ženy muslimského vyznání. Nebo také jak se cítíme na veřejnosti v České republice, my migrantky.

Zvláštní pocit vystavit se cizím lidem. Nevěděla jsem, jestli se budu líbit. Nevěděla jsem, jestli tam někdo vůbec přijde. Riskantní. 

Podmínky účasti mě ale přinutily vyzkoušet něco, co obvykle nedělám. Představit se a každému říct předem připravený příběh, svou zkušenost s migrací. Vyprávěla jsem o situacích, kdy jsem se ve veřejném prostoru cítila jako v pasti. Bez možnosti úniku. Pak jsem se měla zeptat já, zda můj posluchač zažil podobnou situaci.

Váhala jsem. Tato otázka nebyla pro mě právě typickou a také jsem se bála, jestli není příliš osobní a zda nevyvolá urychlené ukončení rozhovoru. Ocitla jste se někdy v podobné situaci? Bála jsem se stručného “Ne” a pocitu, že jsem se svými prožitky a zkušenostmi sama na celém světě.

To se ale nestalo. Ženy sdělovaly zkušenosti, které by mne při pohledu na ně nikdy nenapadly. Měly podobné obavy, radosti, příjemné i nepříjemné zážitky při setkávání s jinými lidmi. Viděla jsem, že přestože nejsou cizinky, zažívají něco podobného. Také jsem si uvědomila, že jiný člověk může být citlivý na téma, které zas mně nevadí.  Ulevilo se mi při pomyšlení na to, že občas přeháním své trápení, zatímco zvenku to vypadá úplně jinak. Moje stanoviště navštívily dvě ženy. Zážitek z těchto dvacetiminutových setkání mě povzbuzuje a přináší inspiraci v situacích, kdy zrovna nevím, co mám dělat.

Toto setkání v bezpečném prostředí mi pomohlo zamyslet se i nad vlastním způsobem uvažování. Všimla jsem si několika vlastních stereotypů: 1. cizinci jsou chudáci a pořád se nám něco děje, 2. Češi nikdy nezažili nic podobného, protože jsou tady doma, 3. na mé vyprávění budou reagovat lhostejně - buď pokrčením ramen, nebo budou pomlouvat spoluobčany.

Co kdybych si mohla představit, že prostředí, ve kterém žiju, je bezpečné? Že mám hodně společného s každým cizím kolemjdoucím?

Teď už vím, že všechno je jenom o našich pocitech, o našich prožitcích. Může to být příjemné, nebo nemusí, ale dá se s tím žít.

* * *

Autorka působí od roku 2015 jako interkulturní pracovnice pro ruskojazyční komunitu a spolupracuje s řadou neziskových organizací, včetně SIMI.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.