PŘÍBĚH: Když se dočasné útočiště změní v trvalé bydliště

Také jsem si vzpomněla na řadu věcí, které se mi zdály neobvyklými. Spousta z nich je úsměvných, zvlášť ty labyrinty češtiny. Každé slovo začínající stejným písmenem se nám tehdy zdálo podobné. Z toho, jak jsme si popletly Střešovice a Strašnice, byl na konci strašák, protože jsme spěchaly do nemocnice. Pěkný průšvih se mi stal, když podle mne jeden významný politik pronesl zajímavý a duchaplný průjem – pardon projev. Pokaždé, kdy jsem se chtěla zeptat, jestli tramvaj jede nějakým směrem, musela jsme se zastavit a v duchu si nastavit správný tvar, abych neřekla ten tramvaj – u nás je totiž tramvaj mužského rodu. No, a mezitím mi ta tramvaj ujela. Takových trapných situací každá z nás cizinek prožila stovky. Byly jsme parta, mezi sebou se pomáhajících žen, rozuměly jsme si a hlavně naivně myslely, že se brzy vrátíme domů, hned jak tam skončí válka. Jistě, že kastrol, který koupila některá z nás, sloužil všem na dvou patrech ubytovny! Tomu se říkalo „strategie“ dočasného útočiště. Takže, v Česku jsme horko těžko přežívaly válečnou dobu a houževnatě si vydělávaly na to, aby děti měly co jíst a kde spát. 

A jak nás naše vlastní děti opravovaly a lépe uměly česky než my! Bodejť ne, když chodily do českých škol a my jsem zatím „vesele“ uklízely cizí byty, donekonečna rozvalovaly těsto na pizzy, myly hory nádobí v restauracích a od nevidím do nevidím prodávaly kousky z poslední turecké módy. A to tehdy, prosím, něco znamenalo. Myslím v konkurenci s pomalu se měnicími českými obchody a vietnamskými stánky v devadesátých letech. Hlavně jsme uměly cizí jazyky a úsměv nám byl hlavní vizitkou v komunikaci se zákazníky. Naši zaměstnavatelé byli převážně naši krajané. Nejčastěji žili tady i před válkou nebo přišli s penězi, s kterými mohli začít podnikat. Zvládali s přehledem nejen celní předpisy, ale i nás, své zaměstnankyně. Léta nám trvalo, než jsme pochopily, jak nevýhodná je ta jejich nabídka oficiálně minimální mzdy s neoficiální variabilní částkou v hotovém, na ruku. Ani nás nenapadlo, že je v tom něco špatného. V období, když každá koruna byla velká jako mrakodrap, nám to spíš připadalo jako povolená zákonná možnost jak zlepšit rodinný rozpočet. Spojení s budoucím důchodem jsme neviděly. Mimochodem, důchod tehdy nebyl vůbec téma, o kterém se přemýšlelo, nacházel se asi tak daleko od nás jako Antarktida ….

Jenže, léta utíkala skrze prsty jako voda, připomínala se nám lehce jen v diářích. Z dočasné české adresy se stala trvalá. Přestože jsme většinou uměly hrdě nést své uprchlické osudy, tvrdou práci a skromné finanční poměry, migrační léta se podepsala na nás. Celkem 22 let.

A teď poslouchám svou novou známou z Ukrajiny – také je vysokoškolačka a také léta pracovala jako uklízečka. Neodvážím se jí ani zeptat, jestli teď má jako asistentka alespoň pořádnou smlouvu. Co bude, když věkem dosáhne na důchod? Získá jej a jaký? Poradil Ukrajinkám někdo, jak na to? Ony jsou ta druhá velká vlna migrantek, přišly po nás a stále přicházejí. Počítají české úřady, že to nebude malá skupinka žen jako ta naše z bývalé Jugoslávie?

Líbí se mi, jak jste blog pojmenovaly „Bez vrásek“. Podobá se to tomu našemu úsměvu a nedbalé eleganci. Jakoby měl vyjádřit, že si žijeme v seniorském věku bez starostí, vrásky neuznáváme. Ano. Ale, mohlo by jich být o něco méně, kdy bychom například dostávaly na blogu nejen možnost vylévat si vzpomínky a promarněné literární ambice, ale kombinovat to s otázkami, které nás trápí a případnými odpověďmi odborníků. Je to možné? Promiňte, neumím to s blogy moc.

Anka Bosanka

Ilustrační fotografie: Vera Kratochvil, License: CC0 Public Domain

Komentáře

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku