PŘÍBĚH: Učitelka hudby z Ukrajiny Tamara Selebinky

01/10/16 | Článek

„Učila jsem děti hrát na lidové nástroje: harmonika (knoflíková) a akordeon (klávesová harmonika). Také jsem byla dirigentka sboru a orchestru, to sem dělala na Ukrajině. Vedla jsem na velvyslanectví nedělní školu a tam sem sestavila ansábl, sbor. To se mi líbilo, nebyla to ale placená práce. Vedla jsem tam pěvecký sbor a byla sem zodpovědná za chod té nedělní školy. Byla to církevní škola, takže probíhala v sobotu a v neděli a záhy se to tomu velvyslanectví přestalo líbit, protože 15-16 leté děti dělaly hluk a oni chtěli odpočívat, protože to bylo v domě, kde ostatní lidé bydleli. Tak nám řekli, abychom si hledali místo jinde, jenže to už bylo potřeba platit nájem. No, a rodiče si jej nemohli dovolit kvůli ekonomické krizi, a tak se nám ta nedělní škola rozpadla. Teď toho lituju, že ta nedělní škola nepokračovala. Mohla jsem ten sbor rozvíjet a bylo by to čím dál lepší, protože pěvecký sbor potřebuje hlavně praxi. Mohli jsme ukázat tu naší kulturu naší menšiny, či vlastně menšin, protože sbor navštěvovali Rusové, Arméni a další.“

Takto vzpomíná na svoji původní práci Tamara, dnes 60-letá učitelka hudby z Ukrajiny. Do Česka přijela v roce 2001. Zařadila se do skupiny ekonomických emigrantů, kteří hledají lepší životní podmínky, jenomže na rozdíl od jiných byla již ve zralém věku. Bylo jí 47 let, když se rozhodla odejít z domova. Momentálně je bez práce.

„Tam u nás byla opravdu zjevná ekonomická krize. Já jsem pracovala v umělecké škole, žila jsem sama s malou dcerou a dva tři měsíce jsme nedostávali plat. Dozvěděla jsem se, že by se dalo odjet někam do zahraničí a začít lepší život. Tady mám už trochu napracováno, ale samozřejmě to nestačí. Příští rok už budu mít důchodový věk, možná že to dohromady s ukrajinským důchodem nějakou snesitelnou částku dá. Dům, co jsme na Ukrajině měli, jsme bohužel museli prodat a nemáme se kam vrátit. Nemám práci, tak stále hledám, ale fyzickou práci dělat nemohu. Natrhla jsem si šlachu při mytí nádobí a já potřebuji hrát.“ popisuje současnou situaci.

„Na Ukrajině jsem žila na Zakarpatsku a moje představa o České republice byla taková, že jsem se nejdříve chtěla dostat do nějaké organizace, která by mi pomohla naučit se češtinu. Pak jsem si myslela, že bych mohla dělat nějakou administrativní práci. Protože mnoho lidí (pozn. red. cizinců) tudy projíždělo a potřebovali prodloužit víza, tak jsem si otevřela firmu - kancelář na zprostředkování těchto služeb, vyřizování pobytů, podávání žádostí u cizinecké policie k prodloužení víza. Šlo to dobře, ale časem se to změnilo. Je zde velká konkurence, alespoň v naší komunitě existuje hodně takových kanceláří pro cizince. Tam, kde jsem já měla kanceláře, nás bylo hned několik se stejnými službami. Jelikož jsem pracovala sama, tak když nikdo nebyl v kanceláři, mí klienti prostě zašli do jiné agentury. Jenomže bylo potřeba platit nájmy za ty kanceláře. Takže to moc nedopadlo. A tak sem pak hlídala děti, ale jen občas, brigádně. Zatím práci stále nemám, ale hledám. Ale protože nemohu pracovat fyzicky, kvůli rukám jako hudebnice, tak vyhledávám spíš nějaké hlídání dětí a tak. A zároveň přemýšlím o tom, že bych byla ráda hlasatelku v nějakém rozhlasu.“

Mezitím se připravuje na získání občanství v Integračním centru Praha. „Zdokonaluji si jazyk, češtinu. Byla bych ráda za občanství. Jsem teď přihlášena na úřadu práce ve svém oboru. Zatím ještě nic, ale kdyby se nějaké místo objevilo, ještě by mě mohli vzít do mateřské školky nebo za chůvu. Mám tu trpělivost, protože učit děti hrát na nástroj je dost těžké a naučila jsem se trpělivosti. Teď jsem zaregistrovaná v Integračním centru Praha. Je tady milý kolektiv, dobře tu komunikují. Umějí jazyky, umějí poradit a jsou ochotní. Taky je možnost využít toho internetu.“

Na otázku, co dělá dalšího pro získání práce, se opět rozpovídá: „Také je zde možnost setkávat se s ukrajinskou komunitou. Je zde Dům národnostních menšin, kde se dá potkat s ukrajinskými podnikateli, kteří by mi mohli nabídnout práci. No a pak jsem si našla dost kamarádů a mám tady dceru, je jí 24 let. Studovala střední školu s maturitou, ale ještě nemá doděláno. Dělala střední školu mediálních vztahů, PR. Ukončila základní českou školu, pak nastoupila na tu střední. Jenže pak jsme měli finanční problémy, tak musela školu přerušit a teď pracuje jako servírka. Když seženu práci a budu schopna zaplatit nájem, tak ji tam zase přihlásím. Možná ji ale dám do státní neplacené školy. Ale to by musela začít od začátku…“

Příběh byl sepsán na základě rozhovoru s redaktorkou Gorankou Oljača pro rozhlasové vysílání ČRo Plus:

Zpět na úvodní stránku