Foto

Emoce v migraci: Co trápí migranty v ČR a co prožívají očima jejich terapeuta

18/05/18 | Článek

František Cihlář je terapeut. Této práci se věnuje již 15 let, z toho v posledních 6 letech se v praxi setkává převážně s migranty ze všech končin světa. Kromě své soukromé praxe působí jako psychosociální poradce v naší organizaci SIMI. Na nedávném setkání o duševním zdraví v migraci se s námi podělil o svoje zkušenosti z práce s těmito klienty, o jejich situaci v ČR a o tom, co je v nitru trápí.     

Co trápí migranty v ČR?

Migranti jsou lidé jako my všichni. Ve svých životech se tedy zabývají podobnými tématy, jako my: jak nalézt štěstí, naplnění v životě, kamarády, přátele, partnery nebo partnerky, jak dobře vychovat své děti, jak žít klidně a spokojeně, jak vycházet se svými blízkými doma i v práci a podobně. ​S těmito tématy se pak obracejí na psychoterapeuty z neziskových a jiných organizací i terapeuty z řad soukromé praxe, se kterými společně hledají potřebné odpovědi. Kromě toho řeší i témata specifická, která jsou často závislá na tom, odkud migranti přicházejí a za jakých okolností:

Příchozí ze Západu (EU a další Evropa na západ, sever a jih od nás, USA, Austrálie apod.) se mnou zpravidla řeší témata spojená s kariérou, úspěchem, vztahová témata při soužití s českým partnerem nebo partnerkou. Ti ve své vlasti méně přizpůsobiví se navíc často zabývají křivdami, které se jim doma staly a hledáním cest, jak to napravit. Tito příchozí bývají českou veřejností zpravidla bez problému přijímáni, i když jí často ne zcela rozumí a ani se většinou neučí český jazyk. Mnoho z nich nechápe českou mentalitu a podle nich lehkomyslné partnerské vztahy Čechů nebo Češek i to, že většina Čechů jsou ateisté. 

Příchozí z ostatního světa (zejména z Východu a bývalých sovětských zemí, ale i z Afriky, Asie apod.) mívají výrazné problémy s ​povolením k pobytu v ČR, ​nalezením práce, diskriminací jak od zaměstnavatelů, tak od kolegů, nepochopením a nesnášenlivostí ze strany tuzemců a české policie​. To se v poslední době týká zejména muslimů a muslimek, kteří se v ČR cítí ohroženi a zcela nepochopeni, v menší míře i první generace Vietnamců, rusky mluvících klientů a hlavně všech osob s odlišnou barvou pleti.

​Často si také stěžují na předsudky, kterými bývá česká veřejnost zatížena a kvůli kterým se příchozí trápí. Například předsudek, že všichni Vietnamci okrádají, skupují zboží v hypermarketech a draho ho pak prodávají a že všichni šmahem neplatí daně. Nebo předsudek, že muslimové jsou teroristi a ubližují ženám, Ukrajinci jsou nevzdělaní a dobří pouze na stavbu nebo za pokladnu, černoši přišli z nějaké chýše a neumí psát a všichni najednou pak jsou divní, kradou nám práci, může se jim tykat a opovrhovat jimi. Vůči takovým předsudkům se příchozí cítí bezbranní, jen obtížně jim čelí a cítí se kvůli nim často zcela izolováni. 

Všichni příchozí pak zpravidla řeší otázku integrace do české společnosti. Většina z nich má za to, že Češi jsou poměrně chladní a odměření a navázat přátelský vztah s nimi nebývá snadné (zpravidla to údajně trvá minimálně rok nebo více). Některým příchozím se navíc stýská po domově, přátelích a příbuzných, všech, které měli doma rádi, ale museli je více či méně dobrovolně opustit.

 

                            Kampaň #mezisvými zobrazuje pohled migrantů žijícíh v Praze na Čechy (Integrační centrum Praha)

Emoce v migraci

Všechny uvedené potíže pak ústí v nezpracované emoce, nejčastěji v strach, zlost a pocity osamění a bezmoci.

  • Strach zpravidla vychází z nejisté situace, ve které se většina klientů nachází, z jejich chybějící nebo nedostatečné zdejší sociální sítě, z nepochopení (ať už ze strany tuzemců nebo krajanů) anebo nedostatečné orientace v odlišném kulturním prostředí. K tomu často přistupuje i nedostatečná znalost českého jazyka a českých reálií. 

  • Zlost a naštvání bývají u našich klientů nejčastěji obrácené buď navenek nebo proti sobě. Navenek se zlost často týká úřadů, Čechů, krajanů, vlastní vlády doma a jejích rozhodnutí, často také příslušníků jiné rasy atd. Tito klienti také často cítí celkovou nespravedlnost a své naštvání obracejí proti svým blízkým a svému okolí, nezřídka i proti pracovníkům naší organizace. Zlost vůči sobě bývá spojena s častým sebepodceňováním, nízkou sebejistotou (často spojenou s komplikovaným hledáním práce), neschopností naučit se český nebo jiný jazyk, komplikovaným procesem najít si přátele atd.
  • Osamělost. Velká část našich klientů se přitom cítí velmi osaměle. Nejvíce se to týká těch příchozích, kteří žijí v České republice jako single, nemají zde přátele a velmi obtížně je hledají. Ti z klientů, kteří jsou spíše uzavření introverti, se někdy stýkají během roku pouze s několika lidmi, často jen s někým z našeho týmu v SIMI. My potom býváme cílem a svědky jejich ventilované nespokojenosti, lítosti a větších nebo menších depresívních stavů.

                                       
Někteří klienti (a častěji klientky) se cítí osaměle, přestože žijí v partnerských nebo manželských vztazích. Toto bývá časté především u klientek z rusky mluvících regionů nebo z některých částí Asie, které řadu let v izolaci vychovávaly děti, manžel je zajišťoval, ale neumožňoval jim poznat více zdejší prostředí a vybudovat jim vlastní sociální síť. Mnohé případy bývají často provázeny i domácím násilím, jak ze strany partnerů i partnerek české národnosti, tak i cizinců.

Samostatnou kapitolu pak tvoří klienti, které jsem pro sebe nazval „soukromými azylanty“. Pocházejí zpravidla z některé země západní Evropy, USA nebo Izraele a důvodem jejich odchodu z vlasti bývá silný odpor proti tamní politice nebo neschopnost přizpůsobit se tamnímu způsobu života. Tito klienti často mívají problém i se životem v ČR, často nejsou schopni nebo ochotni naučit se český jazyk, a protože se často straní i svých krajanů, bývají zpravidla velmi osamělí.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.