blog (nejen) pro migrantky
Dotek minulosti
23/01/19 | Článek
Při příležitosti připomenutí, pro Jugoslávce velmi důležitého data 29.listopadu 1943, kdy byla založena Národní republika Jugoslávie a stého výročí založení první Jugoslávie, jako království, občané žijící v České republice pořádali zajímavou výstavu a večer v klubu Lastavica.
Byla to výstava sociálních artefaktů a předmětů, které se na první pohled zdají bezvýznamné, ale pro majitele jsou důležitým pojítkem s minulostí, s dobou, kdy žili ve své vlasti a kde zůstaly vzpomínky na jejich životy.
Uběhlo již přes 26 let od doby, kdy se Jugoslávci začali přijíždět a zvykat si na nové prostředí tady v České republice tehdy Československu. Mnozí se tady již narodili a založili vlastní rodinu a dnes na původní vlast vzpomínají skrze vyprávění rodičů a návštěvy země původu, která se v současnosti již jmenuje jinak - Srbsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá hora, Slovinsko, Makedonie.
Velmi důležitým faktem zachování vlastní kultury a zvyků je zachovaní jazyka a obzvlášť jazykových zvláštností, což připomíná povídání paní Zvjezdany Marković, autorky akce a jedné z pořadatelů.
Když Zvjezdana mluvila o výstavě a vystavených předmětech, zmínila se o tom, že během připrav výstavy zjistila, co je pro Jugoslávce pořád nejdůležitější. Kdekoliv se ocitnou v jakékoliv situaci, na prvním místě je vždy káva. Všechno začíná a končí kávou. Pití tohoto kouzelného černého nápoje podléhá určitým rituálům a v souvislosti s tím, káva dostává i různé své názvy.
Káva pro probuzení, ta první, bez které se nedá začít den, se jmenuje “krmeljuša”- “krmelje" jsou ospalky, tak je to “ospalková" káva. Potom, aby člověk byl schopný komunikovat, musí vypít další kávu, které se říká “razgovoruša”- “razgovor” je vlastně rozhovor. Další káva se pije při příležitosti např. jednání o něčem, jde o “dogovorušu” - káva pro domlouvání.
Když se sejdou kluk a holka a jeden se druhému líbí, dají si kávu “namigušu” - “namigivati” znamená mrkati s určitým významem.
Existují také kávy, přes které se komunikuje s návštěvou. Když přijdou hosté, naservírujeme jim “dočekušu” - “dočekati” znamená přivítat, káva “přivítalka”. Potom také následuje “razgovoruša”, aby se nám lépe povídalo, ale pokud se hoste zdrží déle, než je pro nás přijatelné, dostanou “sikterušu”. “Sikter” je způsob jak někomu, dost drze dát najevo, že má odejít a původ slova je turecký - jdi ven.
Samozřejmě, toto jsou slova, která brzy budou zapomenuta a tak hezky dokreslují temperament lidí určitého regionu.
Dále paní Zvjezdana zmínila, že většina lidí má bolestné vzpomínky na to, že musela opustit domov a proto symboly domova přísně střeží, ne jenom ve srdci, ale také v nějaké hmotné formě, kterou můžeme pojmenovat jako sociální artefakt.
Důležitý je také význam širší rodiny jako jsou tety, babičky a dědové. Lidé z Balkánu prostě dbají na to, aby rodina nebyla zapomenutá, aby se zachovaly rodinné rituály a tradice.
To všechno je hezky shromážděno v knížce “Dotek minulosti”, která zůstane jako svědectví na zajímavou akci spolku občanů původem z Jugoslávie. Kniha se dá zakoupit v klubu Lastavica, Opletalova 16, Praha 1.
Zlatá pavučina vzpomínek /O knize Dotek minulosti/
„Odjakživa jsem měla ve zvyku, schovávat si některé, na první pohled bezvýznamné maličkosti, které byly symbolem určitých okamžiků a já jsem si chtěla zapamatovat jejich zvláštní energii nebo atmosféru. Dělám to stále. Přináším si ze svých cest kamínky omyté vodami Jadranu, vylisovaný květ žakarandy z lisabonských parků, hrstku červené africké půdy, pytlíček cukru, kterým jsem si osladila kávu v Bělehradě nebo v Sofii, apod.
Jsem přesvědčená, že podstatu každého člověka tvoří souhrn vzpomínek, emocí, zkušeností a nejrůznějších dojmů, které na sebe vzájemně působí a tím neustále mění jeho vnitřní svět. Přitom často nemáme žádnou intuici nebo moc, abychom vědomě vybrali moment, který se zapíše do našeho bytí a tam bude žít jakýsi svůj život. Buď bujet nebo vadnout ve stínu nových a silnějších dojmů. Teprve po řadě let si klademe otázku, proč vlastně uchováváme některé stopy minulosti, nepotřebné věci, jako třeba plnící pero, které už roky nepoužíváme, zkřivenou čajovou lžičku, dětskou botičku, poškozený vějíř naší maminky, obyčejný, úplně sepraný, plátěný šátek, trochu rezavý a tupý kapesní nůž našeho dědy a kdoví co ještě. Prohlížíme si tu zvláštní věc, jemně po ní přejedeme rukou, pokrčíme rameny a vrátíme na nenápadné místo, které není nikomu na očích. V srdci pocítíme záchvěv dojetí, kdoví kvůli čemu. Kvůli už ztraceným, dávno uplynulým okamžikům, neopakovatelně krásným a silným vzpomínkám, které nás hladí někde uvnitř a současně jsou „derivátem smutku“, jak to nazval náš nepřekonatelný spisovatel Jergović. Kvůli nezfalšovatelné pravdě o tom, co si opravdu přejeme pamatovat, kvůli stesku po posledních stopách světa, který odešel nekompromisně pryč, ale zůstal v něčích vzpomínkách.
Nějaký čas jsem byla přesvědčena, že uchovávání zmíněných drobností, je trochu podivínské, ale po nějaké době jsem pochopila, že skoro každý člověk potřebuje jakousi tajnou sponu s uplynulými časy. To, co nazýváme současností, je utvářeno díky akumulované (nahromaděnému dědictví) minulosti, a lidské vzpomínky jsou možná energií potřebnou k dalšímu žití.
V každém případě, uchováváme-li naši osobní minulost zhmotněnou v rozličných formách lidských i přírodních výtvorů, vytváříme kulturu paměti, která se u různých národů příliš neliší. Svědčí zřejmě o sentimentu, tradici, kolektivní empatii i životních křižovatkách, ale jedno je jisté: takto uchované věci získávají přidanou hodnotu, která se nedá ničím změřit. Kráčíme dál s přesvědčením a nadějí, že pokud jsme spojeni se zlatými vlákny vzpomínek, nikdy nemůže být všechno ztraceno.“
Zvjezdana Marković, kurátorka výstavy
Článek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami 2018 – Emoce a zdraví“ v realizaci Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., podpořeného z prostředků státního rozpočtu ČR, a to v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů.
Komentáře
Zatím nikdo nekomentoval
