Úsměv, na který se nezapomíná

Věra Roubalová, později Kostlánová, se od 90. let věnuje práci s migranty, a také psychoterapii. Začala po roce 1989 na Odboru pro uprchlíky Ministerstva vnitra a poté v nevládních organizacích. Kolem patnácti let pracovala například v Poradně pro uprchlíky, kde se intenzivně zabývala psychosociální prací. Ve spolku InBáze poskytovala a poskytuje psychoterapii uprchlíkům a migrantům a vede skupinu terapeutů (TEP). Na to se tato inženýrka strojírenství pečlivě připravovala - absolvovala čtyřletý výcvik v gestalt terapii a výcvik v supervizi. Je odbornou garantkou Rafael Centra, historicky nejvýznamnějšího projektu Rafael Institutu, který se zaměřuje především na poskytování individuální a skupinové terapie těm, kteří přežili holocaust a jejich rodinám.

Tohle jsou fakta ze životopisu Věry Roubalové Kostlánové, která málokdo z jejich klientů zná. Věra totiž o sobě nemluví často a popravdě řečeno na to ani nemá moc času. Kromě práce ji hodně zajímá dění v občanské společnosti, má dvanáct vnoučat a neustále se snaží neztratit kontakt s lidmi kolem sebe. Mimo jiné se pravidelně setkává se seniory, obětmi nacizmu na Kroužku vzpomínání ve společnosti Živá paměť. A hlavně nikam nechodí bez toho svého úsměvu. Spolehlivě zářil i na kulatém stole o duševním zdraví a stavu emocí u migrantek a migrantů, který uspořádalo SIMI, Sdružení pro integraci a migraci. Byl to zároveň důvod k rozhovoru.

• Byla jste v Poradně pro uprchlíky na začátku, když se psychosociální práce vyvíjela. Jak to teď vidíte po čtvrt století? Udělali jsme jako společnost všechno, co jsme měli nebo je duševní zdraví migrantů stále nějaké nechtěné dítě v rámci péče o uprchlíky a migranty?

Že bychom jako společnost udělali všechno pro duševní zdraví migrantů a uprchlíků, to jsme určitě neudělali, ale to asi ani není možné. To je takové absolutní - udělat všechno. Myslím, že se udělalo hodně, hlavně v sebevzdělání zaměstnanců nevládních organizací. Myslím si, že v tom je velká změna. Po listopadu 1989 byla psychosociální práce spíše intuitivní pomáhání se širokým srdcem. Ale v současné době nejen, že do nevládních organizací přicházejí mladí lidé, kteří už jsou vystudovaní odborníci, ale přicházejí také, a to považuji za úplně nejcennější, migrantky či migranti nebo jejich dospělé děti a zapojují se do psychosociální práce. To je velice cenné, protože oni mají svou osobní zkušenost, jsou vzdělaní, jazykově vybavení a vědí, co je pro příchozí důležité a co není. Samozřejmě, že je i nebezpečí, že se u nich případně mohou ozývat jejich osobní traumata, jejich prožitky. Ty je mohou v jejich práci brzdit. Je potřeba, aby si je tito kvalifikovaní migranti uvědomovali a zpracovávali je právě při nějakém vzdělávání. Nejlépe při psychoterapeutickém výcviku. Každý ale bohužel nemůže tento výcvik absolvovat, protože je to docela drahá záležitost. Bylo by to ale velmi užitečné. Takže, to že jsou v sociální oblasti zaměstnáni přímo příchozí nebo druhá generace příchozích je velice významné a považuji to za hodně přínosné.

• Zárukou to samozřejmě není.

Zárukou není nikdy nic, ale je to prvek, který tady byl velmi potřebný po té naší totalitní izolaci, ve které jsme léta letoucí žili. Byli jsme zvyklí na jednobarevnost, na takovou šeď. Takže, to je určitě změna k dobrému. Ideální mi přijde, když se v nevládních organizacích v psychosociální práci doplňují zkušenosti příchozích i Čechů.

• Dočkali jsme se i kulatých stolů o duševním zdraví migrantů.

Celý ten posun, včetně dnešního kulatého stolu je také v tom, že už to není jenom o sociální práci, ale i o psychosociální práci. Myslím si, že to souvisí i s posunem v naší společnosti. Při mé terapeutické práci se s tím hodně setkávám - to, že si jdu popovídat s psychoterapeutem, už není něco nepřípustného nebo něco divného, za co bych se měla stydět. Je to prostě možné a není to úplné tabu. To se projevuje i v nevládních organizacích, které jsou samozřejmě citlivé na všechno, co příchozí potřebují. Mít možnost se svěřit a v důvěře si s někým popovídat je úplně základní potřeba.

• Kdy jste v Poradně pro uprchlíky vycítili, že kromě sociální práce je zapotřebí poskytnout ještě něco, tudíž starost o emoce a duši klienta?

No tak, Dana Němcová jako psycholožka to dělala vždycky, to je jasné. Když mluvím o sobě, tak to bylo v souvislosti s mými návštěvami uprchlických táborů. Na ženských skupinách, které jsem založila před mnoha lety, jsem spíš intuitivně cítila, že uprchlíci potřebují hlubší rozhovory, empatii a důvěru. Přemýšlela jsem a přemýšlím o tom, co příchozí potřebují a podle toho směřuji svoji práci. To je vlastně zásadní změna v přístupu k příchozím. Moje práce není o tom, co já si představuji, že by příchozí měli dělat, aby byli jako my, nebo co by měli dělat, aby jim bylo lépe. Prostě jim naslouchám, respektuji je a přijímám to, co oni potřebují a chtějí. To je vlastně i velká součást psychoterapie. Někdy je i velice zajímavé a přínosné nechat se od nich informovat o jejich tradicích a představovat tradice a přístupy naše.

• Myšlenka, že to je zapotřebí v práci s uprchlíky a migranty v Poradně pro uprchlíky měla pozitivní odezvu?

Určitě. Tam to bylo už dáno Danou Němcovou a Annou Grušovou. Obě byly zralé ženy, které věděly, jak je to důležité mít možnost si důvěrně popovídat, a uměly se vcítit do příchozích. Já jsem to cítila podobně. Kromě své dlouholeté práce v uprchlických táborech jsem se začala vzdělávat v psychoterapii. Udělala jsem si psychoterapeutický výcvik v gestalt psychoterapii, kde hlavní byla moje sebezkušenost. Potřebovala jsem si uvědomit, co je ve mně, co si potřebuji zpracovat, jaké moje téma by se mi později v terapiích mohlo ozývat a proč mne vlastně oslovují příchozí a toto téma vůbec. Zjistila jsem, že je pro mne velice důležité to, že jsem ze židovské rodiny, že rezonuji na téma diskriminace, emigrace a téma traumatu. A ještě k tomu jsem v té době pracovala v Rafael institutu, který se zabývá léčbou a prevencí traumatu. Do nedávna jsem vedla s Helenou Klímovou dvacet let psychoterapeutickou skupinu Rodiny po holocaustu. Teď již asi deset let pracuji v InBázi, poskytuji tam individuální psychoterapii příchozím. Ta je podle mne hlavně založená na vzájemném vztahu, na důvěře a také na mojí zkušenosti s touto prací.

• Teď vidíme především z praxe, že ta vaše myšlenka má velkou odezvu právě v neziskovém sektoru. Jak jsme na tom se státem? Kromě  případů zaměstnanců psychologů, kteří působili v uprchlických táborech, kdy a jakým způsob se stát věnuje emocím a duševnímu zdraví příchozích?

Kdyby se tomu stát věnoval, tak by politici nevytvářeli strach z migrantů. Státní politika v posledních letech je vytvářet strach a obavy z migrantů. Jde o manipulaci i o dehumanizaci, protože se nemluví o jednotlivých lidech a jednotlivých příbězích a osudech, ale mluví se o vlnách, hordách a podobně. Takže, v takové atmosféře hledat nějaké pochopení u státu pro psychosociální práci mi přijde pošetilé. Přesto jsem rodilý optimista a doufám, že aktuální fáze státní politiky, která je velmi škodlivá, postupně ustoupí. Doufám, že hlavně mladí lidé se probudí a protože jezdí po světě a setkávají se s různými lidmi, tak se budou ptát, proč bychom se měli bát takzvané vlny, když tady prakticky žádní uprchlíci nejsou. Proč bychom neměli mít pochopení pro jednotlivé osudy uprchlíků a podobně. Budou mít svůj názor a nenechají se tak snadno manipulovat. Tak to je moje naděje. Doufám také, že mladí politici již najdou odvahu otevřeně mluvit o solidaritě a humanitě. O realitě a možnostech dobré integrace uprchlíků.

• Spolupracovala jste s psychology, kteří pracovali v uprchlických zařízeních?

Kdysi, když jsem jezdila do uprchlických táborů, tam psychologové byli a bavila jsem se s některými z nich. Nebyla to pro ně lehká práce, vím to také z vlastní zkušenosti. Když jsem přijela jako terapeutka do tábora například v Kostelci, kde jsem určitou dobu pracovala, připadala jsem si jako hasič. To znamená, že jsem byla sociální službou poslána za lidmi, s kterými byly problémy. Například někteří pili nebo se prali. Často to byl důsledek dlouhodobého pobytu v uprchlickém táboře, nedostatku soukromí, nejisté perspektivy a podobně. Byla to strašně těžká práce, protože v očích uprchlíků jsem byla svázána se sociální službou uprchlického tábora. Uprchlíci naopak potřebovali mít pocit, že mne mají jenom pro sebe, že mi mohou důvěřovat, že nikomu neprozradím, s čím se mi svěřili. Takže ta důvěra tam z jejich strany někdy nebyla a já jsem potom přestala do Kostelce jezdit.

• Má cenu vůbec mluvit o této spolupráci v uprchlických zařízeních?

Myslím si, že má. Ale podle mě by bylo potřeba, aby psychoterapeuti měli svoji samostatnou místnost, kde by byli k dispozici uprchlíkům. Ti by mohli za nimi podle své potřeby přijít. Museli by mít jistotu, že mohou psychoterapeutovi důvěřovat, že nebude s nikým mluvit o tom, co při konzultaci probírali. Bez toho psychoterapie nefunguje. Myslím, že by tento způsob spolupráce byl dobrý. Těžší by bylo dělat tam terapeutické skupiny. Ještě mám jednu připomínku. Velice významné by bylo, kdyby odborná zpráva od psychologa nebo od psychiatra o psychických problémech uprchlíka (souvisejících s prožitými traumaty) mohla mít vliv na případné udělení azylu.

• Zajímavé je, že jste kromě ženských skupin nějakou dobu pracovala i s muži. Jak jste dopadla?

Tak, to bylo přikázané. Přijela jsem do Kostelce a tam mi paní ředitelka řekla, že potřebují mužské a ne ženské skupiny. Tak jsem to zkoušela, ale nebyla odezva. Protože samotní muži nechodili, zkusila jsem smíšené skupiny. To bylo před patnácti lety a možná, že dneska je to jiné, ale tehdy ta zkušenost nebyla dobrá. Ženy vařily čaj, muži se nechali obskakovat a vlastně to celé nebylo otevřené jednání. Nakonec postupně muži přestali chodit a zase z toho byla ženská skupina. Jistě je to i věc odlišných tradic. Ale třeba bych to dnes, s mými zkušenostmi, dělala jinak, nevím.  

• A v InBázi, kde poskytujete psychoterapie, se ta situace mění?

V InBázi ode mne skupiny převzala Martina Hrdličková, která je vynikající, dělá to výborně. Není striktně dáno, že skupiny jsou jenom pro ženy nebo jenom pro muže. Například na Babí léto (klub seniorek) občas chodí muži, přijdou třeba s harmonikou nebo kytarou a jsou velmi vítaní. Čas pracuje v tom směru. Myslím, že čím déle jsou příchozí mezi námi, tak je možné, že v té druhé generaci už nebude takový problém udělat i smíšenou terapeutickou skupinu.

• A muži jako jednotliví klienti?

Je jich, jako i v české společnosti, méně než žen. Terapie s nimi většinou bývají kratší, protože chtějí mít své problémy co nejdříve vyřešené a většinou musí hodně a dlouho pracovat, aby zajistili rodiny a času mají málo. Možná se někdy i trochu stydí chodit na terapii, ale to většinou jen ze začátku.

• Dá se to srovnat s českými muži, kteří mají nějaký psychický problém?

Myslím, že je to u příchozích více vyhraněné, v jejich zemích se většinou nechodí na terapie. V zemích bývalého Sovětského svazu je často psychoterapie v myslích příchozích svázána s politickým zneužíváním psychiatrie v tzv. „psychůžkách“. Tak to mají příchozí zažité a potřebuje to čas. Nebo, jak říkám, možná pro druhou nebo třetí generaci příchozích už nebude problém obrátit se na psychoterapeuta. Ale i nyní, když je některému muži opravdu špatně, a to funguje i v české společnosti, když se cítí mizerně, nespí, má spoustu psychosomatických projevů a doktoři nic nenajdou, tak někdy přijde. Většinou chce medikaci, ale je možné s ním navázat kontakt a nabídnout mu pomoc ve smyslu psychoterapie.

• Od začátku roku 2012 nabízí InBáze příchozím možnost popovídat si s terapeuty ze skupiny TEP (terapie příchozích). Toto psychoterapeutické poradenství je zdarma. Jaké další informace jsou důležité o dosavadním působení TEPu?

Před 6 lety se na mne obrátili psychoterapeuti, kteří byli příchozí a byla jsem velice ráda, že jsme mohli založit TEP. V současnosti je nás 12 psychoterapeutů a na našich webových stránkách jsou naše emailové adresy, takže klient si může vybrat, koho a v jakém jazyce chce oslovit. V loňském roce (2017) k nám přišli příchozí z 28 zemí a celkově jsme měli 504 intervencí. Terapie probíhá nejvíc v češtině, ruštině, angličtině a v ukrajinštině. V arabštině to bývá s překladem. Zastoupení žen klientek je v 67 procentech a mužů v 33 procentech. Průměrný věk je u všech 36 let – u mužů 33 a u žen 36 let. Přestože jsou terapie zadarmo, stává se, že někteří klienti chtějí zaplatit. Například jedna paní mi řekla, že to není pro ni důstojné chodit ke mně zadarmo, takže mi platí 50 korun za sezení. Je to velice individuální. A pokud chtějí přispět na naši organizaci, tak mohou. Myslím si, že velice důležité je předávání informací o nabídkách služeb v rámci InBáze. Všichni zaměstnanci vědí, že se příchozí mohou obrátit na TEP. Tuto službu nabízí, jakmile vidí, že je někdo smutný, nebo se nachází v psychicky obtížné situaci. Stejně tak my, terapeuti, našim klientům nabízíme různé aktivity InBaze jako zpestření jejich života a zmenšení jejich izolace, která je u nich častá.

Goranka Oljača

Článek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami 2018 – Emoce a zdraví“ v realizaci Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., podpořeného z prostředků státního rozpočtu ČR, a to v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku