Foto

Hezky česky s paní Na

05/09/19 | Článek

Fakt, že neumíme vietnamský jazyk, většinou bereme jako normální. To zároveň znamená, že neumíme moc dobře vyslovovat  ani vietnamská jména. A bereme to také jako normální. Otázka je, jak bychom se cítili, kdyby nám někdo neustále komolil jméno. Citlivost a také slušnost se, jak známo, nenosí jen ve střední Evropě nebo u nás pod Řípem, takže lze předpokládat, že Vietnamci  a Vietnamky to s naší „vietnamštinou“ nemají jednoduché. Přesto si nepamatuji, aby si někdo z nich na to někdy postěžoval. Paní Nga Tran Thi  není v tomto ohledu výjimkou. Naopak. Trpělivě mi vysvětlila, že se její jméno Nga vyslovuje krátce – Na. Příjmení je Čan Ti (Tran Thi), ale v běžné komunikaci stačí říci jen paní Na. Tato krátká varianta se, jak  se dozvídám, podle vietnamské tradice považuje za docela slušné oslovení. No, a tím pádem se s paní Na už můžeme začít bavit o začátku jejího pobytu v České republice. Jaký vítr ji přivál na české území a kdy to bylo? Přečtěte si více v rozhovoru, který připravila Goranka Oljača.

„Přišla jsem do ČR v roce 1998 za manželem. Dá se říci, že jedna moje rodina je tady v Česku. Ve Vietnamu mám také rodinu, maminku a bratra, takže mám dvě rodiny.“

Česká větev rodiny se mezitím rozšířila – narodil se i třetí syn. Žijí v Praze, což je velká změna ve srovnání s rokem 1998.

„Nejdříve jsem přijela do Ústí nad Labem, kde manžel pracoval. On přijel 12 let předtím a  v mezičase už založil svoji firmu. Potom jsme se stěhovali a  já se rozhodla vystudovat International Business School v Brně.“

„Proč jste se rozhodla pro ještě jedno studium, bylo to nezbytné?“

„Ano, myslím, že to je dobré pro moji práci. Ve Vietnamu jsem studovala jazyk, naproti tomu studium ekonomiky bylo hodně užitečné pro moje podnikání - já mám totiž cestovní kancelář. Zatím je zájem českých turistů o pobyty ve Vietnamu poměrně malý. Za prvé - Vietnam ještě není moc  známá destinace, a za druhé -  cesta je dost dlouhá a cena zájezdu  poměrně vysoká. Tak doufám, že se to do budoucna změní“.

Začátky v cizím a neznámém prostředí nejsou pro nikoho lehké. Výrazná jazyková odlišnost navíc může komplikovat běžnou komunikaci. Paní Na proto hned začala navštěvovat  kurzy češtiny. Systém vyučování jazyků jí byl obecně jasný, protože ve Vietnamu vystudovala angličtinu, francouzštinu a japonštinu. Když byla malá, učila se také ruštinu, kterou považuje za jazyk podobný češtině.  Nicméně tvrdí a trochu stydlivě se při tom usmívá, že čeština je ohledně gramatiky docela složitá.

 Od příchodu uběhlo  skoro 20 let a rodina paní Na je docela integrovaná. Přesto existují věci, které ji stále překvapují:

„Tady není atmosféra tak aktivní nebo vzrušující jako ve Vietnamu. Cítím, že je tu dost klid, asi lidé neradi chodí na ulice. Mentalita je samozřejmě jiná než u nás.“

„Jsou Vietnamci jakoby temperamentnější než Češi?“

„Možná ano, ale spíš jsou hluční a hodně se usmívají.“

„Obvykle se říká, že jsou Vietnamci  tiší, uzavření, skoro nekomunikativní. To tedy není pravda?“

„Není to pravdivý obraz. Vietnamci nejsou uzavření, rádi si povídají. Myslím ale, že mnozí cítí jazykovou bariéru, neumí dost dobře česky, a proto nechtějí moc mluvit.“

Paní Na je na mateřské dovolené, ale vlastně neustále pracuje na Sapě, kde sídlí její firma TourViet. Proto jsem se zeptala, jestli se tady mění vztahy ve vietnamských rodinách.

„Myslím si, že příliš ne. Jak víte, tady už máme druhou generaci, naše děti chodí do českých škol. Integrují se až tak dobře do české společnosti, že někdy zapomínají na naše tradice. Proto mají rodiče za úkol udržovat ty zvyklosti v rodinách, což znamená, že by měli doma mluvit vietnamsky anebo, pokud je to nutné,  posílat děti na kurzy vietnamštiny.“

Právě udržování původních tradic je jedním z hlavních bodů v programu Svazu vietnamských žen.  Na Čan Ti je  jeho místopředsedkyní a zdůrazňuje, že v něm skrze místní kluby působí kolem tři tisíce členek.

„Snažíme se dosáhnout větší informovanosti, vzdělanosti a vzájemné spolupráce mezi místními kluby, přičemž nezapomínáme na udržování původních kulturních tradic a zvyklostí.“ vysvětlila jádro jejich aktivit.

Fotogalerie

001

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.