Foto

Ženy migrantky, které uspěly v gastronomii

05/11/19 | Článek

Od nepaměti jsou ženy spojovány s péčí o domácnost a vařením jídla pro své rodiny. Málokdy už však ženy vidíme jako šéfkuchařky v našich oblíbených restauracích. 

Poslední dobou však pomalu dochází k posunu v této oblasti. Ženy začínají své kulinářské dovednosti ukazovat i mimo své domovy a využívají své podnikatelské a průkopnické dovednosti k tomu, aby našly své místo na trhu v gastronomickém byznysu. 

Rozhodli jsme se vám představit šest příběhů žen migrantek, které své místo na trhu kulinářských specialit našly!

Představujeme šest příběhů žen migrantek, které se rozhodly své kulinářské dovednosti ukázat Česku. Některé z nich otevřely restauraci či kavárnu, jiné se rozhodly své kulinářské umění sdílet na internetových blozích. Všechny však v sobě našly odvahu a sílu jít za svým snem.

1. Lela Kukava je šéfkuchařkou a majitelkou Fair Food Club Bistra, kde se mimo jiné pořádají i pravidelné SIMI kurzy vaření. Její příběh začíná v malém přístavním městečku Poti v Gruzii. Prožila bezstarostné dětství plné smíchu a radosti. Avšak v roce 2002 byla s manželem a svými dvěma dětmi nucená opustit svoji vlast kvůli občanské válce, která na území Gruzie vypukla v souvislosti s vyhlášením nezávislosti gruzínské vlády na Sovětském svazuJejí cesta do České republiky nebyla jednoduchá, celý její příběh si můžete přečíst například v článku vydaném v RESPEKTU. Avšak přes mnohá úskalí se jí nakonec splnil sen, mít jednou nějakou menší kavárnu. V centru Prahy najdeme dnes Bistro Fair Food. V jejím podniku je příjemná atmosféra a na první pohled je zřejmé, že lidé se jako zákazníci vracejí velmi rádi. Píle a pokora se vyplatily. Nejen že Lela našla nový domov, splnila si sen, ale v roce 2016 získala i české občanství. Více o jejím příběhu najdete zde.

2. Deepa Bartáková začala vařit z nutnosti, když se z Indie přestěhovala za studiem do Skotska. Ve Skotsku se poté seznámila se svým nynějším českým manželem a po nějakém čase se rozhodli, že se přestěhují do Česka. Deepa nejdříve vařila podle receptů své maminky jen pro svoji rodinu. Brzy však zjistila, že její kuchyně je velmi oblíbená a tak si založila online blog MyIndia.cz. Společně se svým manželem tak blog pravidelně plní indickými recepty. Deepa píše recepty anglicky, manžel Aleš je překládá do češtiny a jeho sestra dělá editorské úpravy a korektury. Profesionálně vyhlížející fotky vznikají u Bartákových doma v kuchyni. S blogem poté začaly přicházet nabídky i na vaření v rámci akcí a festivalů pro veřejnost. O založení indické restaurace však Deepa nepřemýšlí, i blog je pro ni spíše koníček. Zároveň však blog vnímá i jako skvělý způsob, jak Čechům zprostředkovat indockou kulturu. Momentálně se s manželem věnují natáčení video receptů, které průběžně budou na blogu My India zveřejňovat. Rozhovor s Deepou si přečtěte na našem SIMI Foodblogu.

3. Juanita se v Česku narodila, její rodiče se nemohli vrátit do rodné Indonésie, protože jim hrozila poprava. Sama tam ale strávila několik let svého života. V Indonésii Juanita žila u své babičky, Javánky muslimského vyznání, která ji adoptovala. Svůj osud Juanita nakonec potkala v Nizozemí, kam následně odjela studovat historii - v hospodě se seznámila se svým manželem Čechem, za kterým se v roce 1995 přestěhovala do Prahy. Po dvaceti letech péče o své tři děti se Juanita rozhodla pustit znovu do práce mimo domov. Po zkušenostech z neziskového sektoru začala provozovat společenský salon v nedaleké Krymské ulici a našla si také cestu k podnikání: spoluzaložila Javánku – fusion bistro na pražských Vinohradech, které vede v souladu se svou podnikatelskou filozofií tak, aby si podnik na sebe uměl vydělat férově a s čistým svědomím. Více o Juanitě a bistru Jávanka si poslechněte v tomto rozhovoru.

4. Paní Manana, které nikdo neřekne jinak než paní Mančo, se narodila v gruzínském Tbilisi. Gruzii však vyměnila za Českou republiku, když se sem v roce 2005 přestěhovala za manželem, akademickým malířem, a práci v laboratoři jako inženýrka chemie zase za gastronomickou kariéru. Cesta této upovídané a srdečné dámy ani do Česka ani k vlastní restauraci - Polévkárně paní Mančo na pražské Florenci ale nebyla úplně přímočará. V Česku paní Mančo nejdříve působila ve sdružení Berkat, potom ve spolku InBáze, kam se vlastně přišla naučit česky. V roce 2006 stála u zrodu komunitního projektu Etnocatering, v rámci kterého s ženami z Afghánistánu, Pákistánu, Ukrajiny, Čečenska a jiných zemí s velkým úspěchem vařily svá tradiční jídla a dodávaly je na společenské a soukromé akce. Jako vynikající kuchařka se záhy vypracovala na vedoucí kuchyně. Pak už se se svým nezdolným temperamentem, energií a láskou k vaření vydala vlastní cestou - rozhodla se s kamarádkami založit soukromou polévkárnu. Odtud už pak byl jen krok ke splnění si velkého snu - otevření vlastní rodinné restaurace “Polévkárna paní Mančo”, ve které pracují také její synové.

Více si poslechněte v reportáži Goranky Oljača zde.

5. Trinh Thuy Duong a Nguyen Mai Huong pocházejí ze severního Vietnamu, ale od útlého dětství žijí se svými rodiči v České republice. Jsou autorkami populárního blogu o vietnamském jídle Viet Food Friends, v rámci kterého příležitostně pořádají kurzy vaření nebo provázejí zájemce o vietnamskou kuchyni po Sapě. V současné době jsou obě na rodičovské dovolené a věnují se hlavně dětem. Ačkoliv se obě považují mentalitou spíše za Češky, svým dětem chtějí předávat vietnamskou kulturu a seznámit je se zemí, ve které mají původ. Z tohoto důvodu vlastně Trinh Thuy Duong a Nguyen Mai Huong začaly provozovat blog Viet Food Friends. Chtěly Čechy více seznámit s vietnamským jídlem a kulturouVěří totiž, že "nejen láska, ale i přátelství prochází žaludkem.“ Více o těchto bloggerkách najdete např. zde nebo na našem SIMI Foodblogu.

6. Natali Šnicerová přijela z Vietnamu do Česka před 24 lety za maminkou, která zde už nějaký čas pracovala. Chtěla být doktorkou, nicméně jazyková bariéra ji úspěšné studium nedovolila. Stala se kosmetičkou, vdala se a odešla s dnes již bývalým manželem do Prahy. Po deseti letech práce v oboru, kde byla hodně úspěšná, chtěla změnu, a tak se rozhodla ve svých 27 letech převzít po svém bratrovi vietnamské bistro Red Hot Chilli v pražském Karlíně. V té době neuměla uvařit jediné vietnamské jídlo. Zavřela se na tři měsíce do kuchyně a učila se všechno od začátku. Vše se změnilo doslova ze dne na den. Stačila jediná kladná recenze jejího Red Hot Chilli bistra na blogu gastronomického experta Cuketky a lidé se hrnuli. Později Red Hot Chilli prodala a založila nový podnik v centru Prahy Public Chilli. Podnik sbírá jednu chválu za druhou. Natali navíc pořádá workshopy vaření a akce pro veřejnost. Více o její cestě k šéfkuchařce a majitelce vyhlášeného Public Chilli najdete v článku zde nebo na SIMI Foodblogu.

Jste žena migrantka, máte restauraci či foodblog a ráda byste se podělila o svůj příběh? Nebo jen ráda vaříte a chtěla byste se podělit o recept na Vaše oblíbené jídlo? Napište nám na: konradova@migrace.com.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.