Foto

Za neobvyklými kořeny Juanity, zakladatelky bistra Jávanka

11/10/19 | Článek

Juanita, Indonéska narozená v Praze, se snaží stavět mosty mezi lidmi. V pražských Vršovicích provozuje indonéskou restauraci, kde vaří recepty své maminky. A pracují tam vedle sebe muslimové, křesťané, Češi i cizinci. Často to není vůbec lehké, mnohdy se mezi sebou lidé horkotěžko domluví. Ale protože vědí, že musí spolupracovat, tak se vždycky domluví a vyjdou si vstříc. A to je podle Juanity ta nejlepší integrace. 

Za neobvyklými kořeny Juanity, Indonésanky narozené v Praze, stojí hned dvě love story.

Po vyhlášení nezávislosti Indonésie na Nizozemí po druhé světové válce nabízely země východního bloku indonéským studentům stipendia - tatínek Juanity se vydal na studia do Prahy, maminka do Bulharska, kde se na letišti v Sofii seznámili. Když se po neúspěšném komunistickém státním převratu v roce 1965 stal pro Juanitiny rodiče návrat do Indonésie nebezpečný, rozhodli se zůstat žít v Praze - to však znamenalo, že přišli o své indonéské pasy. Život bez státního občanství poznala také Juanita a její dvě sestry, které se v Československu narodily - “bezdomovectví” dala rodina přednost před československým občanstvím, jehož získání bylo podmíněno spoluprací s StB.

V roce 1986 maminka s Juanitou odcestovala do Indonésie – nechtěla, aby Juanita získala dovršením 15 let československé občanství a s ním na celý život omezení nejen v cestování. V Indonésii Juanita žíla u své babičky, Javánky muslimského vyznání, která ji adoptovala. Svůj osud Juanita nakonec potkala v Nizozemí, kam následně odjela studovat historii - v hospodě se seznámila se svým manželem Čechem, za kterým se v roce 1995 přestěhovala do Prahy.

Po dvaceti letech péče o své tři děti se Juanita rozhodla pustit se znovu do práce mimo domov. Po zkušenostech z neziskového sektoru začala provozovat společenský salon v nedaleké Krymské ulici a našla si také cestu k podnikání: spoluzaložila Javánku – fusion bistro na pražských Vinohradech, které vede v souladu se svou podnikatelskou filozofií tak, aby si podnik na sebe uměl vydělat férově a s čistým svědomím.

Více o Juanitě a bistru Jávanka a Co. najdete na SIMI Foodblogu společně s receptem na Ayam Semur.

V rámci projektu Salad Bowl of Prague Juanita také dala rozhovor Integračnímu centru Praha. K příležitosti křtu projektu vám přinášíme zkrácený rozhovor o  bistru a kavárně Javánka, která v sobě snoubí snění o nádherných dálkách poezie Konstantina Biebla i demokratické názory Václava Havla.

„Vaříte indonéské jídlo a váš podnik se jmenuje podle indonéského ostrova Jáva, nicméně se nepovažujete za čistě indonéskou restauraci, kavárnu, či bistro. Jaká je vlastně filosofie Javánky?“

„Filosofie je vytvořit prostor pro lidi, kteří myslí globálně, otevřeně, jsou tolerantní a poctiví. Je to místo, kde se potkávají lidé, kteří se cítí být kosmopolity. Padesát procent našich zákazníků jsou cizinci, někteří naši zaměstnanci mluví pouze anglicky. Zaměstnáváme jak cizince, tak i Čechy. Pro nás je důležitá tolerance. Máme ale samozřejmě i svoje zásady..“ 

„Několikrát jste zmínila, že se považujete za kosmopolitního člověka, logicky to vychází z toho, že jste určitou část svého života prožila v různých zemích a v různých kulturách. Původně jste se ale narodila v Čechách, je to tak?“

„Ano, narodila jsem se v Čechách indonéským rodičům, v patnácti letech jsem ale musela odjet zpátky do Indonésie ke své babičce, kde jsem žila tři roky. Pak jsem se na chviličku vrátila do Prahy, to byl zrovna rok 1989, načež jsem odjela studovat historii do Holandska. Tu jsem ale nedostudovala, protože jsem v hospodě potkala Čecha.“

„Jaké to bylo emigrovat, sice na krátkou chvíli, do Indonésie? Chybělo Vám Česko? 

„V Indonésii mi velmi chyběla evropská kultura. Chybělo mi baroko, divadla, vážná hudba, taková ta středoevropská těžkost a melancholie. Indonésané jsou velmi veselí, a i když má člověk těžký život, protože je chudý, je tam cítit jakási „lehkost života“. Je tam taky úplně jiný styl humoru. Tyto věci se ale těžko sdílejí. Co mi ale hodně chybělo, byl český chleba a buchty atd. Teď mi zase chybí hodně z indonéských pokrmů.“

Rozhovor si můžete poslechnout na stránkách Integračního centra Praha pod projektem Salad Bowl of Prague: Voices, Jávanka and Co.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.