Foto

Uprchlice na antidepresivech: psychické problémy žen s migrantskou minulostí

07/01/20 | Článek

V poslední době se o depresích mluví čím dál otevřeněji, stejně tak jako o jejich příčinách. Důvody jsou různé, vliv na duševní zdraví může mít současná uspěchaná doba, společenský tlak, který na člověka klade náročné cíle, chudoba a nejistá budoucnost či ztráta blízké osoby. Existuje však specifická skupina žen, která trpí depresemi v míře zjevně přesahující průměr. Jsou to ženy migrantky. Některé z těch, které žijí mnoho let v České republice, se tu nedokázaly více zapojit do všedního života, jsou v depresi a na lécích. To je také případ Laily, Sahry a Aminat.

Zkrácený a upravený text podle článku "Uprchlice na antidepresivech. Český systém integrace v praxi".

„Bojím se, že zůstanu úplně sama,“ říká mi sedmapadesátiletá žena. Vypadá unaveně, jako by neměla sílu mluvit, otevírá tiše ústa. „Poslední půlrok je špatný. Neustále brečím, nemám na nic náladu, nechce se mi vstávat, nemám chuť k životu,“ popisuje svůj nynější stav. Laila zhruba rok trpí těžkými depresemi. Tyto psychické problémy neměla vždycky.

Laila bývala editorkou novin. V zemi, odkud pochází, se po čtyřicet let prakticky bez ustání válčí. Proto musela se svou rodinou utéct. Do České republiky se přestěhovala před zhruba šestnácti lety. První tři roky žila matka tří dětí s rodinou v uprchlickém táboře. V táboře však nebyl lehký život, hlavně pro dospělé. „V táboře jsme měli jeden pokoj. V pokoji jsme měli postele a malou skříň, nic jiného se tam nevešlo. Neměli jsme soukromí,“ líčí tamější podmínky. Dostávali třikrát denně jídlo a asi dvanáct korun na osobu denně jako kapesné.

V táboře se nedalo nic dělat, byli izolovaní od společnosti. Navštěvovali kurzy českého jazyka, které se ale konaly v jiném táboře, musela tam dojíždět. Naučit se jazyk pro ně bylo velmi složité, nemoha se soustředit, všechno hned zapomněla, veškerý čas totiž zabíraly myšlenky na azyl.

V táboře taky neměli pracovní povolení, nemohli tedy pracovat. Volného času měli naopak spoustu, nevěděli však, jak ho strávit, možností nebylo příliš. Aby mohli s manželem pracovat, museli by opustit uprchlický tábor. Její rodina žila v nejistotě, nevěděla, zda se nebudou muset vrátit zpátky. Po třech letech se rozhodli s manželem opustit tábor, přestože neměli jasnou budoucnost.

Po odchodu z tábora se snažila najít si práci, ale dlouho marně. „I pro Češky ve vyšším věku je složité si najít práci, pro cizinku, která neovládala jazyk, to bylo ještě složitější,“ popisuje podmínky na trhu práce. Věděla, že v České republice nebude moci pracovat v oboru a na podobné pozici jako doma. Po získání azylu proto začali s manželem podnikat. Po několika letech však jejich obchod zkrachoval a Laila začala mít zdravotní problémy. Musela zůstat doma, přesto se alespoň snažila pomáhat v práci manželovi.

„Když byly děti ještě doma, byla jsem ráda, teď ale vyrostly a já jsem si uvědomila, že nakonec zůstanu sama. Manžel je pořád v práci,“ popisuje začátek svých depresí. Její děti mluví výborně česky, mají české kamarády, znají české tradice. Zato rodičům chybí pevné přátelské vazby, na které byli zvyklí, cítí se osaměle a bojí se o svou budoucnost.

Nových přátel si v České republice moc nenašla, rodina je daleko. Připadá si, že sem nepatří, má pocit odloučení od společnosti. „K psychologovi se mi jít nechce. Bojím se, že by mi nerozuměl, že bych mu nemohla popsat svoje problémy a také se bojím, že nebude chápat moji kulturní odlišnost,“ uzavírá popisem důvodů, proč nevyhledala odbornou pomoc.

I Sahra trpí depresemi. Jak to vypadá u ní?
Někteří rodiče mají pocit, že když svou rodinu, přátele a domov opustili, aby ochránili své děti a zajistili jim lepší budoucnost, mohou od nich právem očekávat, že budou například pilně studovat školu, kterou pro ně vyberou. Jakmile se tak nestane, jsou zklamaní. „Čekají, že je budou poslouchat a se vším souhlasit“, vysvětluje třiačtyřicetiletá Sahra, která v současné době pracuje jako kuchařka, a dodává, že „rodiče z první generace migrantů mají mnohdy pocit, že svým dětem nerozumí – po jazykové, ani po kulturní stránce.“

Její děti si na českou společnost zvykly velmi rychle. Chodí do školy a díky tomu jsou od počátku ve styku s majoritou. „Dnes se velmi často mluví o druhé a třetí generaci migrantů v Evropě a problémy, které jsou s nimi spojené, například radikalizace. Méně se však příčiny hledají již u první generace,“ popisuje.

Podle Sahry totiž problémy vznikají obvykle v rodině. Často se stává, že se rodiče a dětí odcizí. „Vždyť my nemluvíme ani stejným jazykem, dětí nemluví dobře mateřským jazykem a rodiče často nemluví dobře jazykem hostitelské země,“ pokračuje. O kulturních zvycích a náboženství se dozvídají od cizích lidí, nemají podporu v rodině a hledají ji jinde. Porozumění pak někteří nacházejí právě u importovaných radikálů.

Sahra se trápí. Nemůže se nikomu svěřit, nemá přátelé, i se svými dětmi si těžko rozumí. Když se její širší rodina dozvěděla, že užívá antidepresiva, v první reakci se jí ptali, zda se zbláznila. „Na psychiatrii přece chodí pouze blázni,“ vypráví stereotypní názory, které kolují v jejím prostředí. „Pamatuji si, jak mi říkali, že jsem velká holka a nesmím brečet. Doteď se stydím, když brečím a stresuje mě, že nad sebou ztrácím kontrolu,“ popisuje Sahra. Pro některé ženy s migrantskou minulostí je velmi těžké najít se v nové společnosti, aniž by se necítily ztracené a vykořeněné.

Svoje úskalí také vypráví Aminat.
I ona trpí psychickými problémy. „Ze začátku jsem byla pořád unavená, nemohla jsem pracovat,“ popisuje začátky své nemoci. Na doporučení známého se proto rozhodla navštívit psychologa. „U nás psychologové nebyli, pouze psychiatři, a k těm chodili lidé s mentálním postižením,“ vypráví Aminat a dodává, že se lidé v zemi, odkud pochází, neradi svěřují se svými problémy cizím lidem.

Raději je dusí v sobě, aby si o nich ostatní nemysleli nic špatného. „Moje psycholožka je ale kouzelnice,“ usměje se najednou. Aminat mluví dobře česky a mohla si tak snáze najít pomoc. „Své psycholožce věřím, rozumí mi,“ povídá.

Po příchodu do nové země imigrantky napadají otázky jako „Budu se schopná postarat o svou rodinu? Přijmou nás? Nebude to nebezpečné?“. Tyto otázky obvykle pramení z nejistoty během čekání na rozhodnutí o azyl a jsou zátěží na psychiku žadatele.

Dlouhodobý pobyt v táboře, kde lidé mají omezené podmínky k životu – nedostatek soukromí, ztráta nezávislosti, omezení životních příležitostí, ztráta sociálních rolí, život s mnoha lidmi na jednom ohraničeném místě – přispívá ke zvýšení této zátěže. Odborně se hovoří o takzvaném táborovém syndromu. Tím ale potíže nekončí.

Uprchlický tábor nepřipravuje lidi na reálný život. Přestože v nějakém prostředí žijete několik let, nevíte o něm nic, neznáte místní zvyky, neznáte systém. Vstup do života mimo tábor pak může být velmi drsný. Žít v nové společnosti, včlenit se do ní, je zejména pro ženy ohromně obtížné.

Celý článek si můžete přečíst zde:

http://denikreferendum.cz/clanek/25484-uprchlice-na-antidepresivech-cesky-system-integrace-v-praxi

Článek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami 2019“ v realizaci Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., podpořeného z prostředků státního rozpočtu ČR, a to v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.