“Miluji Česko ale i Vietnam, jsem totiž jako banán”, říká Marcela Vuong

Marcelo, jak si se k provázení po SAPĚ dostala?

Začalo to vše před šesti lety. Tehdy mě moji kamarádi poprosili, abych je naučila nějaká vietnamská jídla u nás doma. Sešli jsme se tedy a společně vařilii a oni byli hrozně nadšení. Říkali mi, že to musím určitě dělat pro další lidi a vnukli mi, že to je skvělý nápad. Po čase jsem tenhle nápad opravdu zrealizovala. Začala jsem tak dělat svoje vlastní kurzy vietnamské kuchyně pro veřejnost. Kurzisté se mě při kurzech ptali, kde nakupuji ty skvělé ingredience do vietnamských specialit. Tak jsem se rozhodla, že s jednou skupinou zajdu do Sapy a všechno jim ukážu. Spojila jsem provázení po tržnici ještě s ochutnávkou dalších jídel a s vyprávěním o tradicích a kultuře. Líbilo se to všem. Takhle to vše vzniklo. Od té doby provázím zájemce. Vždycky k tomu ochutnáváme ještě další jídla, ukazuju jim, kde všude nakupuji, povídáme si a nakonec vše zakončíme sdíleným obědem s tradičním vietnamským stolováním.

Co tě baví na předávání informací o vietnamském jídle a kultuře?

Přeci jenom jsme třetí největší menšina v Česku. Baví mě proto přibližovat vietnamskou kulturu a tradice Čechům. Navíc mě baví i  jídlo a jsem ráda, když ho mohu sdílet s lidmi, kteří mají zájem.

Jsi jediná kdo v SAPĚ provází nebo je vás více? Kdo o tour jeví zájem a jak tě zájemci mohou kontaktovat?

Do loňska jsem tours dělala sama, ale už mám k sobě jednoho kolegu, který mi pomáhá. O prohlídky je zájem vždycky. Termíny, které vypisuji, jsou většinou plné. Mívám je tak třikrát do měsíce. Hlásí se především Češi, ale měla jsem už i cizince. Zájemci se mohou jak na kurzy vaření, které dělám v Holešovicích, tak na provázení po SAPĚ hlásit na www.vuong.cz nebo i na Facebooku a Instagramu: Vuong cooking class.

Sama o sobě říkáš, že patříš k ”banánové generaci”, co to pro tebe znamená?

To znamená, že jsem jako banán (smích). Zvenčí žlutá a uvnitř bílá. Vzhled mám asijský, ale uvnitř se cítím více jako Češka. Moji rodiče přijeli do Československa za komunismu v 80. letech. Oba pracovali v průmyslových závodech v Litvínově a já se narodila v Kadani. V roce 1988 jsme se odstěhovali zpět do Vietnamu a vyrůstala jsem tam do mých 6 let, pak jsme se vrátili zpátky do Česka.

Kde se cítíš více jako doma? Jaké to bylo vyrůstat v Česku? A setkala ses někdy s nějakými negativními postoji vůči tvému původu?

Vždy jsem se cítila v Čechách jako doma, ale miluji i Vietnam. Mohu říct, že mám opravdu dva domovy. Já osobně jsem se s žádnou rasovou diskriminací nesetkala. Jen na základce si ze mě trochu utahovali, ale to bylo jen takové dětské pošťuchování. Co se mi ale nelíbí, je chování některých lidí k Vietnamcům ve večerkách. Stává se, že jim automaticky Češi tykají.

To sice není rasismus, ale není to projev slušnosti a úcty. Jinak si ale myslím, že Češi mají Vietnamce docela rádi. Možná i proto,že jsou pracovití a nekonfliktní.

Vnímáš nějaké odlišnosti vietnamského versus českého světa? Co se ti na nich líbí nebo nelíbí?

Líbí se mi svoboda a individualita, která tady panuje. Jen mě mrzí, že Češi jsou stále dost uzavření a nikdo se na vás jen tak neusměje. Vietnamci jsou pilní a pracovití. Kladou velký důraz na rodinu a hodně koukají na to, co si o nich ostatní myslí. Taky vidím u Vietnamců menší důraz na  individualitu v porovnání s českým světem.

Autor: Denisa Maková

Foto: Archiv Marcely Vuong

Rozvoroe vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami 2020“ v realizaci Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., podpořeného z prostředků státního rozpočtu ČR, a to v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku