Jak současnou situaci prožívají migrantky žijící v ČR?

Lidí, kteří se v Česku nenarodili, ale našli tu druhý domov, je mnoho a jejich příběhy jsou velmi pestré. Ale obecně platí, že migrační zkušenost člověka spíše zocelí a naučí nečekat na cizí pomoc. Zároveň často přináší větší citlivost vůči strádání druhých a povědomí o širších (mezinárodních) souvislostech. Důkazy lze najít i v následujících pěti momentkách žen, které sice pocházejí z různých koutů světa, ale v ČR odvádějí záslužnou práci v neziskovém sektoru, zdravotnictví, školství, sociálních službách nebo jako dobrovolnice - často daleko nad rámec běžných povinností.

Diana (Ukrajina)
  
Přestěhovala jsme se do ČR v osmi letech společně s maminkou, která dostala nabídku pracovat jako malířka skla.  Nyní tu žijeme přes 20 let a jsme spokojené. Současná krize nás nejvíce poznamenala dlouhodobou prognózou o uzavření hranic. Na Ukrajině zůstala část mé rodiny, o kterou se staral můj táta. Před nedávnem však vážně onemocněl a potřebuje naši péči. Bohužel jsme zůstali od sebe odříznuti a pomáháme na dálku, jak je v našich silách. 

Přijela jsem do Čech pár let po revoluci, kdy ruština nebyla zrovna populárním jazykem, a tak jsem se snažila ji co nejméně používat a zároveň si co nejrychleji osvojit „nový jazyk.“ A možná díky tomu se češtinou dnes živím. Považuji ji za svůj druhý mateřský jazyk, ale naštěstí jsem si zachovala i komunikační úroveň ruštiny.

Pracuji v neziskové organizaci META v PR oddělení, kde se snažíme informovat o našich službách a programech pro děti a žáky s odlišným mateřským jazykem (OMJ), jejich rodiče a pedagogy. Cílem METY je podpořit tyto děti při jejich začleňování do českých škol a pomoct pedagogům v jejich práci. Během nouzového stavu je to tím potřebnější, že rodiče víceméně suplují roli učitelů, ale mnoho rodičů žáků s OMJ má problémy s češtinou a nemohou svou roli zastávat tak jako rodiče čeští (samozřejmě víme, že ani pro ně to není jednoduché….). 

V reakci na aktuální dění jsme lektorovali dva webináře pro pedagogy, které zhlédlo téměř 1900 osob. Dále jsme také zavedli otevřené online doučování pro děti, které nerozumí tématům ze školy nebo si chtějí jen popovídat česky. A dvě třídy ročního přípravného kurzu pro vstup na SŠ se také už od konce dubna učí prostřednictvím online platforem. Ohlasům od klientů jsou pozitivní, takže budeme naše online aktivity i nadále rozvíjet. Pomalu si zvykáme. Na jednu stranu vidíme velká omezení online režimu při vyučování dětí bez potřebného vybavení nebo znalosti jazyka. Na druhou stranu ho bereme jako příležitost, která přináší nové možnosti.


Olga (Bělorusko)

V Čechách žiji od roku 2013, prošla jsem aprobační zkouškou a pracuji jako lékařka. Českou republiku považuji za svůj druhý domov a za svou druhou mámu. Dala mi něco, co jsem v Bělorusku bohužel nikdy nepoznala. Proto se snažím pro ni dělat všechno, co můžu.

Vedu spolek lékařů se zahraničním vzděláním, Doktor Čechov, a snažím se o větší transparentnost aprobačních zkoušek. Někteří kolegové nás podezírají, že chceme zkoušky cizincům usnadnit a že potom péče o pacienty nebude dost kvalitní, ale opak je pravdou. Kdyby systém lépe fungoval, nadaní lidé by neodcházeli do Německa, a nemocnice, které trpí nedostatkem personálu, by nemusely obcházet pravidla a nechat léčit doktory, kteří na to nejsou dostatečně připravení (třeba jazykově). 

V současné době se nemůžu angažovat tak, jak bych si přála, protože se mi 5. dubna narodila dcerka. Zážitek to byl zvláštní, rodila jsem v roušce. Ale holčičku mám disciplinovanou: přestože termín měla na apríla, počkala s příchodem na svět o několik dnů, dokud vláda nepovolila dětem vycházet bez roušky :-) (to je ta běloruská krev)

O svou původní vlast si dělám starosti - prezident Lukašenko stále odmítá přijmout jakákoli epidemiologická opatření. Jsem ráda, že jsem před porodem ještě stihla iniciovat vznik videa, kde spolu s dalšími 24 lékaři vysvětlujeme Bělorusům základní pravidla ochrany proti koronaviru. Mělo velký ohlas, tak doufám, že jsme něčemu alespoň trochu pomohli.

Českému Ministerstvu zdravotnictví jsme nabídli seznam stovky zahraničních lékařů a sester, kteří se nabídli jako dobrovolníci. V některých evropských zemích mohou nemocnice takové zdravotníky využít. Tady, pokud vím, si je zatím Ministerstvo nechává v záloze.

Eman (Jemen)

V České republice žiju od svých pěti let. Tatínek zde vystudoval medicínu a později tu začal pracovat. Dnes vede oddělení následné péče v teplické nemocnici. ČR vnímám jako svůj domov, jelikož jsem zde vyrůstala.

Cítím se tu dobře, necítím se jako cizinka. Když jsem před několika lety začala nosit šátek (hidjáb), některým lidem to vadilo, ale ti, kdo mě znali, se postavili na mou stranu. Stále se občas setkávám s nenávistí, nejhorší je to vždycky kolem voleb, ale nemyslím si, že by Češi byli rasisté. Spíš mají o islámu málo informací a zkreslené představy. Pokud vím, tak česká média nemají na Blízkém Východě žádného dopisovatele, který by uměl arabsky! Proto jsem se rozhodla studovat žurnalistiku, beru to jako svou službu této zemi, že jí pomůžu arabský svět zprostředkovat. 

Současnou krizi zvládám, pokračuji ve svém vysokoškolském studiu online, snažím se být v této době produktivnější a dělat aktivity, na které jsem kvůli škole neměla čas. Ráda se zapojuji do iniciativ, které organizuje arabská komunita v Teplicích.  Např. šití a rozdávání roušek seniorům před obchody, posílání roušek nemocnicím, policejním stanicím, domovům pro seniory nebo také skromnými dary zdravotníkům nebo policistům (roušky, nápoje) jako děkovné gesto a vyjádření solidarity a podpory z naší strany.

Lidé v Jemenu, kde stále žije i část mé rodiny, jsou na tom mnohem hůř. Země je zničená mnohaletou válkou a víme už z uplynulých let, že vůbec nemá šanci se epidemiím bránit. Pokud tam koronavirus pronikne, bude to katastrofa.

Operátorka mongolské infolinky (Mongolsko)
v souladu s pravidly infolinky jméno neuvádíme
       
V České republice žiji už 15 let, vystudovala jsem tu vysokou školu a pracuji pro mezinárodní organizace a pro neziskový sektor jako sociální pracovnice. Jsem tu doma. Myslím si, že každá krize je zároveň příležitost ke zlepšení. Mnoho Mongolů nemluví jiným jazykem, přestože většina z nich chce v Česku zůstat, soustředí se hlavně na práci (jsou to velmi spolehliví zaměstnanci) a zůstávají nenápadní. V tom se lišíme například od Vietnamců, jejichž druhá a třetí generace je dnes hodně vidět. Ale současná situace i Mongoly nutí, aby byli samostatnější.

Od začátku nouzového stavu jsem přeložila mnoho informačních materiálů - stala se ze mě úplná expertka na roušky a hygienu. Skvěle funguje Facebook - víme, že v České republice žije asi 10 000 Mongolů včetně dětí, ale některé příspěvky měly až 14 000 shlédnutí. Z komentářů je vidět, že Mongolové oceňují českou disciplinovanost - všímají si třeba toho, že tu roušky nosí dokonce i bezdomovci.

Mongolsko sousedí s Čínou, a tak vyhlásilo nouzový stav už v lednu. Mongolové také začali nosit roušky dřív než Češi a zpočátku je proto lidé někdy obviňovali, že jsou nemocní a šíří tu "čínský virus". Další problém, se kterým se mongolská komunita musela vypořádat, byl ten, že v Evropě už před třemi měsíci uvízlo mnoho turistů a rodinných příslušníků, kteří se nemohli vrátit kvůli uzavřeným mongolským hranicím. Až teď se zdá, že bude vypraveno letadlo, kterým budou moci odletět.  

Jinak Mongolové pomáhají stejně jako každý. V mnoha firmách se šijí roušky, pořádají se finanční sbírky pro domovy seniorů a městské úřady. Každý pomáhá, jak může. To je normální.

Elaine (USA)

Přistěhovala jsem se do Prahy v roce 2002 s manželem, který je Čech, a se třemi dětmi. Jsem učitelka, mluvím anglicky, a tak jsem se stala angličtinářkou. Později jsme vytvořili program mimoškolní výuky angličtiny a začali jsme zaměstnávat české i zahraniční učitele.

Když přišla současná krize, věděli jsme, že musíme učit dál, jinak budeme muset celý program ukončit. Fungujeme online a práce vystačí pro několik lidí. Snažíme se udržovat s dětmi i rodiči osobní kontakt a působit pokud možno pozitivně. Je to náš způsob, jak pomáhat a také jediná možnost, která nám zbývá. Co bude dál, je samozřejmě velká neznámá pro nás pro všechny.

Česko je dnes můj domov, i když vím, že tu budu vždycky považovaná za cizinku. Moje děti a vnoučata snad na tom budou lépe. Přála bych si, aby byly hrdé na své české kořeny a aby se nestyděly za "smíšený" původ. Doufám, že se naučí milovat to dobré, co lze najít v každé kultuře.

Pracuji ve státní škole, kde učí ještě několik dalších cizinců. S každým dalším rokem vnímám, jak se lidé z obou kultur (české i cizí) učí překračovat neviditelné hranice, které nás dělí. Jsou to hrdinové! Překonávají své strachy. Učí se nové věci. Společně něco budují. A jdou skvělým příkladem našim dětem. Pro mě je to jedna z nejkrásnějších věcí, kterou jsem v životě poznala, a jsem moc vděčná, že to s nimi mohu prožívat.

Autoři:  Lucie Kellnerová Kalvachová a Carlos Gomez del Tronco

Foto: Ilustrační foto, Nick Bradshaw/The Irish Times​ (dostupné zde).

Příběhy jsou dostupné v Newsletteru Konsorcia (23.4.). Celý Newsletter si přečtěte zde.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku