Foto

Příběh paní Zulfiye

27/07/20 | Článek

Zulfiya opustila Uzbekistán v roce 2006, na studentské vízum se dostala do České republiky a chtěla začít studovat. Nejprve se ale musela naučit česky, a tak zároveň pracovala a chodila na kurzy češtiny. V Česku se vdala za svého krajana, se kterým do České republiky přijela, pracovala jako dobrovolnice a časem se jí narodil syn. Kvůli dokumentům pro nově narozené dítě se musela vydat zpět do Uzbekistánu, aby potřebnou dokumentaci vyřídila s tamními úřady. Tam však zůstala mnohem déle, než by si bývala pouze pomyslela. Celý životní příběh, který je velice silný, pro nás Zulfiya sepsala a rozhodla se o něj podělit na našem blogu Bez vrásek. Mockrát za něj děkujeme. 

V roce 2006 jsem se poté, co jsem se nadobro zklamala ve své práci a v politické situaci v Uzbekistánu, rozhodla opustit zemi. Ve značné míře tomu přispěla i moje mamka, která si velmi přála, abych ve svém životě obrátila list.

Moje zaměstnání bylo vlastně docela dobré. Pracovala jsem v bance v měnovém úseku a byla jsem expertem v peněžních bankovkách. Avšak kariérní růst dál už mi nebyl umožněn. Náš vnitřní systém je nastaven takovým způsobem, že je potřeba mít vlivné rodiče. Nakonec se mi podařilo vycestovat do Česka prostřednictvím studentského víza. Hned v první den příjezdu jsem si uvědomila, že všechny nesnáze teprve začínají a že se budu muset znovu všemu naučit. Nejdůležitější je se naučit přežít. Po příjezdu jsme hned přistoupili k intenzivnímu studiu češtiny. Peníze brzo došly, a byla jsem tak nucena začít chodit do práce. Moje první pracovní příležitost byl úklid v obchodním centru na nočních směnách, protože jsem ráno potřebovala chodit na kurzy českého jazyka. Chtěla jsem se hlásit na vysokou školu, proto jsem studium jazyka brala vážně. Musela jsem také proto spát na židlích během pauz v převlékárně. Jednou mě nachytala starší kolegyně a vykopla mě. Neudělala to však proto, že by to chtěla, ale bylo jí mě líto. Já jsem totiž chtěla studovat a mít v emigraci lepší život. Dále jsem si našla práci ve stánku na Václavském náměstí a pak další noční směny. Ale nakonec jsem se za 3 měsíce naučila česky do té míry, že jsem mohla provést nostrifikaci diplomu. Dokonce jsem se dostala na ČVUT, avšak naši krajané mě podvedli a nemohla jsem dále pokračovat ve studiu.

Na druhou stranu jsem však začala pracovat jako pomocník účetního v síti supermarketů. Moc se mi ta práce líbila. Zaprvé jsem poprvé začala pracovat s Čechy a zadruhé jsem dělala něco, na co jsem byla zvyklá. Takovýmto způsobem jsem pracovala až do roku 2008, kdy začala krize, a majitel obchodů zbankrotoval.

Pak jsem pracovala jako chůva a starala se o děti. Sice to nebylo něco, po čem jsem zrovna toužila, ale byla to taky zkušenost.

Paralelně s těmito událostmi jsem se vdala za svého rodáka, se kterým jsem sem přijela. On měl taky vysokoškolské vzdělání, ale nedokázal se v této zemi realizovat. Byl nucen začít pracovat ve fabrikách a v továrnách, ale pak naši krajané z rádia Svobodná Evropa uviděli v něm velký potenciál. A tímto způsobem dokázal zde upevnit svou pozici a dodnes tu v tomto oboru pracovat.

Já jsem se začala zabývat dobrovolnictvím a to tak, že jsem pomáhala čerstvě přijedším migrantům poskytováním informací. Tímhle způsobem jsem začala spolupracovat s nestátními organizacemi. V jednu dobu jsem dokonce v jedné z nich i pracovala. Byla to pro mě obrovská zkušenost a velice zajímavá práce.

V roce 2015 se po několika neúspěšných pokusech u nás konečně narodil chlapeček. Tehdy jsme ještě neměli trvalé místo pobytu (TMP), a tak se objevil nový problém a to, jak rodit s komerčním pojištěním. A jak to v životě bývá, čeho se bojíme, to se pak stane. Dítě se narodilo předčasně a museli ho umístit do inkubátoru. Museli jsme za to platit ze svého. Avšak díky pomoci mých bývalých kolegů a známých z nestátních organizacích se vybralo dostatek peněz, za což jsem všem velice vděčná.

V roce 2016 jsme se rozhodli se vrátit do Uzbekistánu pro vyřízení dokladů dítěte. Zanedlouho poté, co jsme se objevila ve své vlasti, začala pronásledování. Můj muž i doteď je pokládán za disidenta a kvůli jeho činnosti začali pronásledovat i mě. Musela jsem v Uzbekistánu pobýt celé 3 roky, během kterých se mě snažili udržet pod jakoukoli záminkou. A mé pokusy uhájit svá práva se obracely vniveč. Několikrát jsem byla souzena, zadržena a násilně mě drželi ve vazbě i několik hodin bez možnosti se spojit se svou rodinou. Nakonec mě zavřeli do vězení na 10 dní. Byly to nejhorší dny mého života. Nevěděla jsem, co je s mým synem a rodinou. Během toho jsem trpěla posměšky, nedávali mi vodu a nebylo pomalu co jíst. Balíčky od mé mamky nepřijímali. I tohle však pominulo.

Nakonec po oboustranném souhlasu a mém písemném doložení toho, že se již nikdy nevrátím do Uzbekistánu, mi dali možnost odjet. Když jsme z Česka odjížděli, tak mému synovi bylo 1,5 roku, a když jsme se vrátili, tak mu byly už 4,5 let. Celou tu dobu dítě nevidělo otce, a tak si na něj nepamatovalo. Syn celou dobu byl také pod velkým stresem. Kvůli tomu dodnes ještě nemluví. Ukázalo se, že děti i v malém věku všechno vnímají. Dokonce když urážejí matku, tak dítě začíná plakat. Takhle to bylo u nás.

V současné době konečně žijeme v zemi s relativně klidnou politickou situací. A velice doufáme, že se naše děti stanou občany konkrétně téhle země.

Foto: archív ČT2 (Pořad Domov ve středu Evropy, Zulfiya Hudayberganová z Uzbekistánu (3/13))

Pokud i vy máte životní příběh, o který byste se s námi rádi podělili, napište nám a my jej rádi zveřejníme.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.