Genderově podmíněné násilí nekončí na evropské hranici

Genderově podmíněné násilí nekončí na evropské hranici

„Dívky na prodej“ je název skladby afghánské rapperky Sonity Alizadehové. V textu popisuje příběhy mnoha žen, které se potýkají s nucenou svatbou a fyzickým násilím. Sama Sonita prošla podobným osudem. Rodiče ji chtěli ještě jako patnáctiletou provdat za muže, kterého neznala. Odmítla to, chtěla se věnovat hudbě.

Provdání Sonity mělo vyřešit rodinný problém: bratrovu svatbu. V mnoha tradičních společnostech jsou svatby otázkou cti a jako takové představují nákladnou záležitost. Očekává se, že ženich přinese do rodiny své nastávající věno. Jenže právě to si Sonitini rodiče nemohli dovolit. Jako uprchlíci, kteří utekli před válkou v Afghánistánu do íránského Teheránu, žili v chudobě. Sonitino věno mělo přinést tolik vytoužené peníze a velkou slávu pro rodinu, respektive pro jejího bratra.

Sonita se s tím nechtěla smířit. Ve spolupráci s íránskou režisérkou natočila hudební videoklip, a celý svět se tak mohl dozvědět o jejím osudu. Klip ukazuje dívku ve svatebních šatech a s čárovým kódem na čele. „Dívky nejsou na prodej“, rapuje mladá umělkyně.

Sonita měla štěstí v neštěstí. Její písně, a hlavně později natočený dokument o jejím životě, ji ve světě proslavily. Díky tomu mohla jednoduše vycestovat do Spojených států a tam se věnovat hudbě i studiu. Rodina se k ní zachovala neobyčejně vstřícně – nebránila jí a dodnes spolu mají dobré vztahy. Takových „happy endů“ se však moc nevidí.

Genderově podmíněné násilí nutí ženy prchat

Násilí zažívají po celém světě každý den miliony žen. Násilí na základě pohlaví (genderově podmíněné násilí) zahrnuje různé formy násilného jednání, od nucených svateb a domácího násilí přes znásilňování a sexuální obtěžování po fyzické útoky, psychické útoky či pronásledování. Leckdy je to právě násilí, které nutí ženy opustit rodinu a utéct ze země. Tím však jejich strasti nekončí. Někdy jsou vystaveny vykořisťování během cesty, a dokonce i v cílových zemích.

Takový je případ i další dívky, které budeme říkat „B“. Když se musela odstěhovat z otcova domu, bylo B pouhých čtrnáct let. Pod nátlakem nevlastní matky se měla provdat za muže, kterého pořádně neznala a moc se jí nelíbil. Manželství bylo natolik obtížné, že se nakonec rozhodla odejít. Ke své rodině se však vrátit nemohla, byla by poslána zpět k manželovi. Aby si vydělala na živobytí, uchýlila se k prostituci.

Její pasák se ji po čase rozhodl přemístit do Evropy. Cestovali přes Libyi, kde zůstali tři měsíce. I tam byla nucena k prostituci. Do Evropy se dostali po moři, kde požádala o mezinárodní ochranu. Zdálo se, že je konečně v bezpečí, daleko od problémů v rodné zemi. Osud jí však nepřál. V cílové zemi byla napadena a znásilněna.

Sociální pracovníci, s nimiž B spolupracuje, se domnívají, že se stále živí prostitucí. Žije ve strachu. Bojí se, že nedostane azyl a bude deportována. Taková nejistota jí znesnadňuje integraci do společnosti a znovu nabýt klidu, o který přišla ještě jako malá.

Jakkoli je chudoba jedním z hlavních důvodů migrace, genderově podmíněné násilí a sexuální vykořisťování s ní úzce souvisejí. V důsledku chudoby se musí mnoho žen živit vlastním tělem. Výměnou za peníze, jídlo nebo bydlení jsou nuceny sexuálně otročit, což mnohdy pokračuje i po odchodu z rodné země.

Evropa neznamená bezpečí

Překračování hranic a používání služby převaděčů představují pro ženy specifické riziko. Ženy, které prchají před genderovým násilím, tak představují velmi zranitelnou skupinu migrantů. Obvykle mají velmi málo finančních prostředků. Dále jim chybí doklady a nedisponují potřebnými sociálními sítěmi a podporou z domova. V důsledku napadání mají často psychické potíže. Potřebují mnohdy speciální pomoc, která se jím z různých důvodů nedostává.

Jak ukázal příběh „B“, násilí na ženách se děje migrantkám i v evropských zemích. Podobných příběhů jsou tisíce. Pomoci obětem z řad migrujících žen se rozhodla německá organizace SOLWODI. Ve spolupráci s dalšími organizacemi realizovala projekt „Spoluvytváření poradenských metod pro oběti genderově podmíněného násilí z řad uprchlic“, jehož cílem bylo informovat o problému nejen odbornou veřejnost, ale také samotné uprchlice, které často nemají o svých právech dostatek povědomí.

V poradenské příručce, jež vznikla v rámci projektu, se mimo jiné píše, že oběti genderově podmíněného násilí často o svých strastech nemluví a nehlásí je na policii. Pouze okolo deseti procent obětí, s nimiž v projektu pracovali, nahlásilo svoje případy policii. Bez této informace však nejsou policejní orgány s to zajistit účinné vyšetřování.

Proč tolik migrantek a uprchlic své napadání nenahlásí? Bojí se odplaty, mají pocity hanby a strachu a pociťují tlak ze strany komunity nebo rodiny, případně mají jazykové bariéry či nedůvěru ve státní orgány. Žadatelky o azyl se pak specificky obávají, že budou deportovány. Samotný azylový systém je zdlouhavý a traumatizující.

Realizátoři projektu mají za to, že je důležité informovat ženy o jejich právech, ze začátku v rodném jazyce. Azylový proces by mohl být vůči ženám-migrantkám citlivější, mluvit o tak intimních věcech je velice složité. Včasná psychologická pomoc by měla být základní součástí azylového řízení. Aby alespoň některé případy mohly skončit happy endem.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku