Fatima: Mé dětství v zemi, kde se nehledělo na integraci
01/02/21 | Článek
Autorce bylo deset, když začala s prací „tlumočnice“. Byla jediná, na koho se rodina i známí mohli obrátit, přestože se sama učila češtinu teprve chvíli. Dnes už by dětství „dospěláckými věcmi“ netrávila. Díky interkulturním pracovníkům. Článek vyšel v Deníku Referendum.
„Řekni právníkovi, že bych se chtěla zabít,“ řekla mi v roce 2002 jedna Afghánka v azylovém zařízení ve Zbýšově u Brna, kde jsme bydleli. Měla deprese. Třetím rokem pobývala v táboře a netušila, co s ní bude.
Stála jsem zrovna v malé místnosti na konci dlouhé chodby, kde právník sedával. Měla jsem za úkol tlumočit její slova, ale nevěděla jsem jak. Bylo mi zhruba deset let a česky jsem mluvila špatně. A přesto mě lidé z mé rodné země žádali o překlad pokaždé, když právník navštívil tábor.
V té době uplynuly dva roky od chvíle, co jsme přišli do České republiky. Chodila jsem do české školy, což bylo pro mnoho Afghánců důkazem toho, že česky umím a mohu jim překládat. Sami tlumočníka neměli, a ani neziskové organizace, které právnickou pomoc nabízely, na něj neměly dostatek prostředků. Kdo neuměl anglicky, žádal o pomoc své děti.
Děti si jazyk osvojily mnohem dříve než jejich rodiče. Chodily do školy, byly češtinou obklopené. Dospělí často absolvovali jen základy, které tehdy nabízel integrační program České republiky, případně neziskové organizace. Na pokračování kurzu zpravidla neměli peníze.
Sama jsem překládala nejen své rodině, ale také ostatním. Chodila jsem s nimi k lékaři, pročítala dopisy od ministerstva vnitra kvůli žádosti o azyl, které chodily pouze v češtině, a snažila se jim vysvětlit, co v nich stojí. Nepochybně věděli, že jejich obsah je příliš složitý na to, aby mu porozuměla desetiletá holka s lámanou češtinou. Ale pouhé vědomí, že budou alespoň tušit, co jim ministerstvo píše, jim dodávalo naději. A já je nechtěla zklamat.
Moje „práce“ tlumočníka neskončila ani poté, co jsme dostali azyl a Zbýšov opustili. Nadále jsem byla z rodiny ta, která mluví dobře česky, a proto překládá na návštěvě u doktora, je u podepisování pracovních smluv, chodí na rodičovské schůzky a úřady, hledá bydlení.
Namísto trávení času s kamarády nebo plnění školních povinností jsem často řešila „dospělácké“ věci. Rodiče to trápilo, brali to jako osobní prohru, ale jiná možnost nebyla. Snažili se češtině naučit, ale bylo to pro ně obtížné. Existenční problémy, stres a deprese spojené s nejistotou ohledně budoucnosti celou situaci ještě ztěžovaly. Trvalo dlouho, než se „osamostatnili“.
Podobných příběhů je v mém okolí celá řada. Léta jsem si proto kladla otázku, co mohlo a mělo být jinak. A pak jsem jela psát reportáž do Brna.
Celý článek je dostupný v Deníku Referendum, kde Fatima Rahimi půdobí jako novinářka.
Autorka: Fatima Rahimi
Ilustrace: Šárka Motyčková
Komentáře
Zatím nikdo nekomentoval