Foto

Konec „hidžábové“ kauzy: O šátcích a jiných běsech

09/02/21 | Článek

Na konci ledna 2021 skončila rozhodnutím Městského soudu v Praze jedna mimořádně sledovaná kauza. Případ somálské studentky Ayan Jamaal Ahmednuur, která se ozvala proti zákazu nosit hidžáb během svého studia na pražské zdravotnické škole, jsme měli možnost zaznamenat v rozmanitých médiích od roku 2016, kdy se dívka rozhodla školu žalovat, následně u soudů dvakrát neuspěla, přes rok 2018, kdy ředitelka školy za svůj postoj obdržela vyznamenání od prezidenta republiky, a zvrat na sklonku roku 2019, kdy dovolání studentky vyhověl Nejvyšší soud a případ vrátil k projednání. Na jaře 2020 však studentka žalobu stáhla, dle vyjádření advokátky ji k tomu vedly obavy z pokračování výhružek a nenávistných útoků, škola se proti tomuto kroku postavila, ovšem nyní bylo řízení pravomocně zastaveno. Připomeňme, že k vlastnímu sporu o hidžáb ve škole došlo v roce 2013.

Na obranu té či oné strany vystupovali různí lidé, zastánci školy včetně významných politiků u soudu zpívali státní hymnu, studentku naopak hájila mj. tehdejší ombudsmanka. Výše uvedený výčet dat je v tomto případě dost důležitý. Případ Ayan totiž přesně zapadl do vybičovaných emocí a protimuslimských nálad z let uprchlické krize. Jinak proč takový povyk kvůli jedné středoškolačce a jejímu šátku?

Ayan je totiž muslimka a jako řada jiných muslimek je zvyklá zahalovat si vlasy a šíji šátkem zvaným hidžáb. Zahalování žen hidžábem či jiným oděvním doplňkem (např. niqáb, burka, čádor) je v majoritně islámských zemích velmi rozšířené. Někde povinné a vyžadované mravnostní policií, jinde dobrovolné a závislé na zvyklostech v dané rodině či oblasti. Islám zahalování vlasů žen explicitně nevyžaduje, jediný imperativ v tomto směru se týká cudnosti v odívání u obou pohlaví. Muslimky, které se nezahalují, tedy existují také. Stejně jako existují muslimky, které se zahalovat chtějí, cítí se tak lépe, nebo dokonce zahalování vnímají jako projev své emancipace. Ano, hidžáb může být i politická záležitost (v dějinách islámských zemí sehrála míra zahalování několikrát úlohu lakmusového papírku politických změn). Také je důležité si uvědomit, že pro ženy zvyklé nosit hidžáb bývá jeho nucené odložení extrémně nepříjemné, cítí se pokořené, zahanbené či zbavené práva na sebeurčení. Ale vykládejte tohle někomu v době, kdy v celospolečenské debatě hidžáb funguje především jako rudý hadr na býka, protože v obecném povědomí symbolizuje islám – slovy prezidenta nenávistnou ideologii.

V tomtéž období, konkrétně v roce 2016, se v něčem podobná kauza odehrála na jiné české střední škole, teplickém gymnáziu. Tamějšímu řediteli byla adresována veřejná výzva, aby z řad studentů vyloučil muslimku jemenského původu Eman Ghaleb, taktéž zvyklou zahalovat si vlasy. Zde ředitel nejen, že výzvu nevyslyšel, ale naopak se za studentku spolu s jejími spolužáky postavil a v médiích vyjádřil svůj názor, že hidžáb je natolik mírným náboženským projevem, že nemá smysl ho regulovat. K obdobnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud v případě Ayan: „Avšak za podmínek daných naším právním řádem by i tyto osobní a nikoho neohrožující projevy náboženského přesvědčení měly být většinovou společností tolerovány, a to zvláště v oblasti vzdělávání, jehož úkolem je mimo jiné i vést studenty k úctě a respektu k právům druhých a názorové snášenlivosti.“

Jistě, měli bychom jako společnost diskutovat o tom, jaké projevy náboženského chování pociťujeme jako ohrožující, ale je klíčové přitom rozlišovat prevenci skutečných hrozeb od demonstrativního útlaku jednotlivců, kteří neporušují žádné normy společenského chování, jenom si šátek uvazují jinak, než je v kraji zvykem.

Autorka: Zuzana Ostřanská

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.