Foto

Do Thu Trang alias Asi.jatka o dvojím břemeni

16/04/21 | Článek

Do Thu Trang, vlastně Đỗ Thu Trang, křestním Trang [Čan], se narodila ve Vietnamu. Do Česka přicestovala s rodinou jako pětiletá a dlouhou dobu vyrůstala v české rodině. Na střední škole chtěla být diplomatkou, potom ale vystudovala marketing a PR a Česko-německá studia na Karlově univerzitě. Pracuje v soukromé sféře a jak sama píše, pohybuje se kolem marketingu, startupů, copywritingu a IT. Pravidelně na svém blogu Asi.jatka píše střípky ze života Vietnamky v Česku. Přinášíme článek z jejího blogu Asi.jatka: "Dvojí břímě", který původně vyšel v dubnovém vydání časopisu Esquire.

“Jé, vy umíte tak krásně česky. Kdybych zavřela oči, ani bych nepoznala, že nejste odtud.” Usměju se, ale spíš je to takový neutrální robotický pohyb úst pokaždé, když slyším tuhle větu. A už ji slýchávám přes 20 let. Paní a všichni ostatní to myslí samozřejmě dobře, o tom žádná, ale přeci jen tu vyrůstá už třetí generace Vietnamců. Jsem proto stále překvapená, že vy jste stále překvapeni.

Další klasickou situaci, kterou zažilo nejedno dítě imigrantů, bylo, když po nás naši příbuzní nebo úplně cizí lidé ve večerce chtěli přeložit úřední dopis. Mluvite zkomolenou vietnamštinou s českým přízvukem a sotva víte, co znamená sociální pojištění v češtině, natož ve svém rodném jazyce.

A u jazyka začínají generační a kulturní rozdíly mezi námi a našimi rodiči. Kdo z nich mohl tušit, že tu jednoho dne budou vychovávat svoje děti, které se jim svým přemýšlením, jazykem a životními volbami tak vzdálí? Že celý život věnují práci, aniž by si stihli všimnout, jakými osobnostmi a individualitami se jejich děti staly. Stigma toho, že rodiče vyrvali své kořeny a přesunuli je tisíce kilometrů daleko, aby nám zajistili lepší budoucnost, je v nás zakořeněné.

Místo pod sluncem 

Neexistuje proto konverzace s mými vietnamskými vrstevníky, kde bychom nezmínili rodiče a tradiční vietnamskou výchovu. Program v hlavě, který se načítá při drobnějších i větších rozhodnutích – výběr partnera, kariéra, řešení problémů jako možnost změny, nikoliv jako životní úděl, který musíme přijmout. A mít na paměti to, že bychom měli zohlednit to, co se od nás očekává. 

Vietnamci jsou zvyklí si pomáhat i v širším příbuzenstvu a komunitě. Je to takové nepsané pravidlo. Někdo to dělá zištně, někdo ne. Na druhou stranu žijeme pod společenským drobnohledem, kdy se o našich rozhodnutích, úspěších i přešlapech dozví i známí na druhé straně téhle země. Rozhodnutí děláme s ohledem na své nejbližší. Selhání ocejchuje celou rodinu. 

Na takovou oddanost rodině se dá dívat dvěma pohledy. Na jednu stranu je to životní konstanta, protože se na rodinu můžeme spolehnout. Na druhou stranu se udržují nefunkční vztahy, abychom ve společnosti neztratili tvář. Ale zároveň se tyto vztahy zanáší. Každá generace si řeší svá traumata a měla by se pokoušet přenést co nejméně svých programů na tu další. Nevýhodou dítěte dvou kultur je, že bude muset čistit nadvakrát – generačně a kulturně.

Kulturní schizofrenie

Máme v hledání místa pod sluncem dvojí břímě. Nejdříve si ho musíme jako osobnost ve vlastní kulturní schizofrenii najít a pracovat na něm. A pak ho obhájit před svými rodiči. Přesvědčit je o tom, že se dá podnikat nebo žít jinak. Nebo že naopak nebýt úspěšným podnikatelem, doktorem, právníkem, že sjetí z tradičních kolejí neznamená neúspěch.

Zároveň se od nás očekává, že se postaráme sami o sebe, ale i o rodiče, až půjdou do důchodu. Že jim vrátíme jejich péči, nehledě na to, jakou životní cestu si vybereme. Bylo období, kdy lidi kolem mě velmi zajímalo, jestli budou chtít naši rodiče na stará kolena zpátky do Vietnamu. 

Jakkoliv jim chybí rodná krajina, drží je tady nový smysl života, a tou je péče o vnoučata. Tato třetí generace bude mluvit vietnamsky lépe než my, banánové děti. My jsme se naučili stavět mosty mezi oběma kulturami, aniž bychom po nich občas sami uměli chodit. Možná je ale stavíme právě pro svoje děti, na které snad přeneseme co nejmenší břemena.

Článek je převzat z blogu Asi.jatka a původně vyšel v dubnovém vydání časopisu Esquire.

Foto: https://asijatka.cz/dothutrangblog/_mg_7075/

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.