Příběh paní Kateryny z Ukrajiny

Takto vypadal život paní Kateryny do 24. února 2022.

24. února 2022

„Je ještě tma, ale oblohu rozsvěcují záblesky raket. Jsou slyšet silné výbuchy. Je jich hodně. Vzbudí rodinu. Charkov byl zasažen jako jeden z prvních. Ještě tomu ani nemůžu uvěřit. To snad ani není možné, ne? Žijeme v jednadvacátém století! Ale do večera si všichni zvykneme na slovo „válka”…”

Chybí jakékoliv informace. Teprve po několika hodinách se v televizi něco objeví, jsou to hrozné zprávy. Katerynina rodina bude ještě měsíc žít pod palbou v Charkově a neustále dokola poslouchat stejně děsivé zvěsti. Podobně tomu bude tady v Česku, neustálé obavy ze zpráv v televizi, rozhlase a na internetu, strach, že tam zjistí, co nenapravitelného se zase stalo. Nejhorší zpráva však přišla 24. února. Možná proto, že byla první – ta, které lidé odmítali uvěřit.

Charkov byl na útěku. Říká se, že auta stála patnáct hodin v koloně, jen aby se dostala ven z města. Místní nádraží bylo přeplněné. V jednom kupé cestovalo deset až patnáct lidí. Rakety stále létaly a vybuchovaly: Charkov je od ruských hranic vzdálen pouhých 40 kilometrů.

Byt se začal podobat protibombovému krytu: okna byla zabarikádována nábytkem a rodina trávila čas na chodbě nebo v koupelně, daleko od oken. Takto uběhl měsíc. V noci slyšeli nad domem přelétat letadla a nedaleko od nich se ozývaly silné výbuchy, při kterých se třásly okenní tabule.

Začaly rozhovory o případném odjezdu. Její manžel na tom trval. Kateryna nechtěla.

Noci se proměnily v noční můry, kdy téměř každou hodinu docházelo k dalším útokům a výbuchům. Přes den se v ulicích města pohybovali ruští diverzanti v armádních vozidlech. Několikrát v blízkosti Katerynina domova došlo k pouličním bojům. Ale ona opravdu chtěla věřit, že to všechno skončí…

Během prvních dnů bylo zásobování velmi obtížné. Benzín, potraviny, dokonce i chléb, vše se stalo vzácností. Pak se to o něco zlepšilo. Výbuchy však byly slyšet téměř neustále.

Děti si přály vyrazit na procházku. Několikrát se Kateryně povedlo vybrat si relativně klidné období. Byly to čtvrthodinové vycházky kolem jejich budovy, abych mohly každou chvíli utéct zpátky do vnitrobloku.

Nedostatkovým zbožím jsou léky. Ty téměř okamžitě mizí a není možné je koupit. 5-6 hodin stojíte frontu na lékárnu, pak zjistíte, že se dnes neotevře. Kateryna byla moc vděčna přátelům: když její nejstarší dcera potřebovala antibiotika, pomohli jí.

Mimochodem, víte, co je to radost? Je to jednoduché. Když se vám podaří koupit tři desítky vajec, když seženete hodně chleba a můžete si udělat suchary – je to všechno radost. Když dostanete lék, který potřebujete pro dítě, je to obrovská radost.

Navíc se ukázalo, že v okolí žijí velmi slušní lidé. Ano, opravdu! Většina z nich si pomáhá navzájem: upřímně, srdečně, často úplně nezištně. I když člověka téměř neznáte, on vám pomůže. Vždyť v dnešní době si všichni musíme pomáhat a navzájem se podporovat…

V polovině března se začalo střílet častěji. A blíže. Katerynin manžel se na cestě do práce ocitl pod palbou. Nikomu neřekl, co se přesně stalo. Bylo však jasné, že každé další ostřelování může být poslední. A pak se také objevovaly zvěsti, že by Rusové mohli použít chemické zbraně. Kateryna už ví, čím se liší sarin od somanu, kdy padat k zemi a kdy vylézt výš. Pro jistotu si něco přečetla na internetu. Prohlédla si také snímky otrávených dětí v Sýrii, kde Rusové před několika lety tyto prostředky použili. To byla zřejmě poslední kapka.

Rozhodli se město opustit. Je 24. března – přesně měsíc od začátku války. Manžel zůstává v Charkově. A Káťa se svými dvěma dětmi vyráží. V té době už většina obyvatel Charkova odešla. Na nádraží bylo plno, ale ne tolik jako v prvních dnech. Všechny byly v šoku: cestou na nádraží viděly, jak moc neustále ostřelování poznamenalo jejich milované město.

Pak cesta. Náročná, ale dalo se to zvládnout. Již 27. března rodina přijela do České republiky.

Tím začíná nový život. Hledání bydlení, adaptační skupina, kurzy češtiny... Je toho spousta. A je na to úplně sama.

Káťa a její dvě dcery jsou v České republice už přes rok. Děti chodí do školy, našly si zde spoustu kamarádek. Muzea, divadla, parky, kostely, zoologická zahrada a samozřejmě planetárium – každý víkend společně objevují Prahu. Večer pak telefonují tátovi, který je stále v Charkově, a vyprávějí mu, co viděly a co všechno se dozvěděly. Tedy pokud funguje spojení. Ale ne vždy tomu tak je, pakliže by elektrárnu zasáhla další raketa a celé město s půldruhým milionem obyvatel by zůstalo bez elektřiny.

Děti sní o tom, že jednou tátovi ukážou Vojanovy sady, kam se rodina chodí dívat na pávy, Náprstkovo muzeum, Černé divadlo a mnoho, mnoho dalšího. Až bude moct přijet. Káťa sní jen o manželově objetí.

Nyní Kateryna spolupracuje s charitami a nadacemi: píše příspěvky na Instagram a Facebook. A samozřejmě navštěvuje kurzy češtiny. Česká republika její rodinu pohostinně přijala. Lidé jsou zde milí a vlídní. I přesto se jí stýská po domově. Kéž by se tam mohla vrátit!

Při podobných zkušenostech se lidé začnou na mnoho věcí dívat jinak. Kateryna si obzvláštně silně uvědomila, že se musí naučit v každodenním životě nacházet drobné radosti. Nedávno, když se Kateryna vracela z procházky se svými dcerami, uviděla na obloze hned dvě duhy. Bylo to nádherné. Podle pověry bychom si měli něco přát, když uvidíme duhu. Kateryna si něco přeje.

A my přejeme rodině Zajcevových, aby se jim jejich přání splnilo.

Článek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami“ v realizaci Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., za finanční podpory Úřadu vlády České republiky, a byl kofinancován v rámci projektu „Safety and wellbeing for refugee and migrant women among us" podpořeného z dotace International Rescue Committee (IRC).

Názory vyjádřené autory nutně nemusí odrážet názory IRC. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku