Saima: „Pamatuju si na Vánoce a vůni polévky.”

L: Jak jste se dostala do Československa?

S: Začnu tím, že jsem se narodila v Angole. Moji rodiče uprchli z Namibie do Angoly a žili tam v uprchlickém táboře. Táta byl na frontě a maminka byla v uprchlickém táboře. A pak jsem se narodila. Maminka zemřela, když mi bylo 8 měsíců, vyrůstali jsme s babičkou. Nebyla to moje biologická babička, ale dospělí si tehdy brali děti k sobě, když šli jejich rodiče studovat do ciziny nebo byli na na vojně nebo se nevrátili. Děti se do tábora dostaly s ostatními dětmi. Pak se hnutí SWAPO, které bojovalo za nezávislost Namibie, dohodlo s tehdejšími komunistickými zeměmi, že by některé z dětí a studentů přijaly. Do Československa nás přijelo 56 sirotků. Přivezli nás do Bartošovic, mně bylo kolem pěti let.

L:  Jaké máte vzpomínky na dětství v Československu a co vám utkvělo v paměti? Co je první věc, na kterou si vzpomenete?

S: Život pro nás byl takový dětský a samozřejmě jiný, než jaký jsme poznali do té doby. Věděli jsme, že nejsme v uprchlickém táboře, najednou jsme slýchali češtinu, ale také jsme měli vychovatelky, učitele, uklízečky a další lidi, co nás měli rádi. A to je jedna z věcí, na které si vzpomínám.

Ta druhá jsou Vánoce se sněhem a vůně polévky s petrželkou, když přicházíme zvenku po sáňkování a bobování. Vcházíme do jídelny, kde to krásně voní.

Tohle jsou moje nejmilejší vzpomínky. Ta vůně polévky se mi opravdu vryla do paměti.

A Vánoce byly skvělé, protože byl sníh. Přijeli jsme v roce 1985 v zimě a všude byl sníh. My jsme si mysleli, že je to cukr, vyskákali jsme z autobusu, aby si každý nabral cukr pro sebe. No a nakonec se ukázalo, že je to sníh.

Myslím, že byl rok 88 nebo 89, někteří z nás už byli teenageři, když nás poslali do Prachatic na Šumavu, kde jsme spolu všichni bydleli na internátu. Bydleli jsme v pokojích po dvou nebo po třech a učili jsme se různé věci ve skupinách. Řekla bych, že Bartošovice pro mě byly domov a Prachatice místo dospívání, kde jsme se učili, potkávali nové lidi, viděli nové věci a začali jsme vést samostatnější život. Měli jsme vlastní kroužky, každý měl své kamarády nebo českou rodinu, ke které chodil na víkendy. Bylo nám hezky.

L: Chtěla bych se zeptat na váš návrat do Namibie. Bylo to myslím v roce 91. Pořád jste tedy byla relativně „malá”, jestli správně počítám. Co pro vás bylo nejtěžší? A co vám naopak pomohlo? Jak jste vůbec zvládla začátky v zemi, se kterou jste neměla vlastně nic společného?

S: Návrat do Namibie byl velký šok, velký kulturní šok. Když jsem se teď v roce 2019 vrátila do České republiky, nebylo to tak těžké jako z Prachatic do Namibie.

Bylo to těžké i proto, že nám neřekli, že někteří z nás už nemají rodiče. Byli jsme všichni spolu na internátě, kde jsme čekali, až si nás vyzvednou. Když recepční na vrátnici zavolala jméno někoho z nás, tak jsme všichni běželi s ním. Pomáhalas mu s kufrem a měla naději, že i tvoje jméno jednou zavolají, že i pro tebe si přijede máma nebo táta. Pro některé z nás ale rodiče nepřišli. Přijeli příbuzní, které jsi ty neznala a oni neznali tebe.

To bylo takové… vůbec nevím, jak to říct. Ani jejich jazyk jsme pořádně neovládli. Sice jsme mluvili jazykem oshiwambo, ale ten má různé dialekty, které jsme neuměli, a do toho jsme míchali češtinu. Těžké to bylo hlavně s dalšími dětmi, které se nám smály. Neznali jsme ani kulturu, ani tradice.

Mě si vyzvedl strejda, od kterého jsem ale pořád jsem utíkala. Nechtěla jsem s ním a jeho rodinou být, protože mi nerozuměli a já jsem je neznala. Život na vesnici byl taky úplně jiný. Neměli jsme vodu ani elektřinu. Voda se nosila na hlavě a, když jsi to neuměla, nadávali ti.

Myslela jsem jenom na to, že chci utéct a vrátit se k ostatním. I když jsem nevěděla, kde je hledat. Bylo to pro mě hodně těžké a do dneška se s tím srovnávám. Asi jsem to celé přežila jen díky tomu, že jsem taková duše, která se pořád snaží jít dopředu a věří, že všechno bude jednou lepší. Když ne tenhle týden, tak ten příští, příští měsíc, příští rok. Neztrácela jsem naději, že se všechno zas obrátí v dobré a že se jednou budu moct vrátit do České republiky.

L: V Namibii jste žila 28 let. Proč jste se po takové době rozhodla vrátit se sem? 

S: Po celých těch 28 let v Namibii jsem se chtěla vrátit. Když přišel internet a YouTube, začala jsem si vyhledávat písničky a pohádky, které jsem si pamatovala z dětství v Česku, nebo jména lidí, které jsem znala. Zkoušela jsem všechno.

Zároveň jsem věřila, že najdu i ostatní z dětí a že budeme zase v kontaktu.

L: Podařilo se to? Vrátili se pak z Namibie taky zpátky do Česka?

S: Ano, podařilo. Někteří zůstali v Namibii, někteří se sem na konci devadesátých let vrátili jako studenti vysokých škol, někteří se po studiu znovu vrátili do Namibie. Ale možnost návratu do Česka existovala jenom pro ty, co se o ní dozvěděli včas. Já jsem se to dozvěděla až v roce 1998, kdy už jsem byla mámou a měla syna.

L: Co vám po návratu do Česka nejvíc pomohlo usadit se tu?

S: Začátky byly hodně těžké. Žiju v Benešově a řekla bych, že ještě tak před pěti lety tam žádní Afričané nebydleli a, pokud ano, studovali na školách v Praze.

Nejdřív jsem byla zaměstnaná přes pracovní agenturu a ani jsem pořádně nevěděla, co to obnáší. Neměla jsem vůbec na nic čas, ani učit se česky. Bydlela jsem na ubytovně, kde byli většinou lidé z Moldavska nebo Ukrajiny. Postupně ve mně narůstal pocit frustrace.

Přijela jsem ještě s jednou kamarádkou, která se mnou v Československu vyrůstala.

Také jsem onemocněla, řešila jsem své zdraví a zklamání z toho všeho, k tomu se pak přidaly deprese. Ale i když si stěžuju, je mi smutno, pořádně nespím, tak se probouzím s myšlenkou, že budu pokračovat dál a dál a snažit se svoji situaci zlepšit.

L:  Jak jste se dostala do kontaktu se Simi?

S: To bylo v roce 2021, kdy jsem odešla z pracovní agentury a začala pracovat napřímo tam, kde jsem už předtím pracovala přes agenturu. Taky jsem se přestěhovala a musela jsem ministerstvu vnitra nahlásit novou adresu. Na ministerstvu se mě zeptali, kde pracuju a na jaké pozici. Za měsíc mi od nich přišel dopis, kde stálo, že jsem tu nelegálně, protože práce, kterou tu dělám, není práce, kvůli které jsem žádala o zaměstnaneckou kartu, a protože jsem jim neoznámila, že měním zaměstnavatele. Dostala jsem výjezdní příkaz. Úřední dopisy z ministerstva nejsou úplně snadno srozumitelné. Hodně jsem se proto ptala lidí kolem sebe, každý mě posílal někam dál, až mi někdo řekl, ať napíšu zdůvodnění, proč nechci odejít.

Tak jsem popravdě napsala, jak to bylo, že jsem nevěděla nic o tom, že bych měla hlásit změnu zaměstnavatele. Nicméně ani to nepomohlo. Byla jsem v integračním centru v Benešově i v OPU v Praze, ale všichni mi radili, abych odjela. Někoho napadlo, ať ještě zkusím kontaktovat profesorku Mildnerovou, která o nás napsala knihu Černí Sokoli. Ta mi nakonec poradila, ať se obrátím na Simi a na ombudsmana. Ombudsman mi taky poradil, ať odjedu, takže zbývalo Simi.

Když jsem do Simi zavolala, hned mi nabídli konzultaci a chtěli, ať s sebou přinesu všechny dokumenty, co jsem doteď obdržela. Paní právnička okamžitě věděla, o co jde, znala naši historii s Československem. Řekla mi, že nic neslibuje, ale že se poradí a že to zkusí.

Hlavně se mě ale zeptali, jestli tu chci zůstat a zkusit to, a já řekla, že ano.

Od té doby vždy, když mi přijdou nějaké dokumenty z ministerstva vnitra, tak je posílám do Simi, kde je zhodnotí a dají mi vědět. Bylo toho ale na mě zřejmě moc, začala jsem mít silné deprese. Právnička Simi mi nabídla, jestli nechci chodit na terapie. Tak jsem se dostala k terapeutovi Františkovi. Hodně mi pomohl, hodně se mi ulevilo a měla jsem zase sílu dál bojovat.

Myslím, že jsem v Simi vyzkoušela všechno, co nabízí. Když jsem vyřešila svůj pobyt, začala jsem chodit s Maruškou na besedy do škol sdílet s dětmi svůj příběh a mluvit o migraci. To mě moc baví.

L: Simi tedy bylo prvním místem, kde vám řekli, že to zkusí?

S: Ano, přesně tak. Byli ochotní to nevzdat. Často si nebyli jistí, protože některé postupy v tom procesu nikdo jiný dřív nezkusil. Hodně důležité pro mě bylo, že se mě pořád ptali, jak to vidím já –  co chci, jestli to chci vyzkoušet.

Vybavili mě argumenty. Když jsem pak musela něco řešit sama s ministerstvem, věděla jsem už, co mám říkat a jaká jsou moje práva. A vždycky to vyšlo.

L: Teď je tedy vše vyřešeno?

S: Ano, nejdřív jsem měla dva roky vízum strpění, minulý rok jsem složila na zkoušku z češtiny a dostala jsem trvalý pobyt.

L: Tak to je skvělé, gratuluju!

S: Ta zkouška je vlastně docela jednoduchá, horší je bojovat s vlastním strachem, když třeba člověk není zvyklý moc psát.

L: Kdybyste mohla lidem v Čechách předat nějakou zprávu o Africe, co by to bylo? Co by pomohlo bourat stereotypy, pomohlo v boji proti rasismu a diskriminaci a pomohlo také dalším, aby se nemuseli potýkat s tím, co jste zažívala vy po svém návratu?

S: Vzpomínám na jednu situaci, která se mě dotkla. Byli jsme u kamaráda na chatě, přišli i další jeho kamarádi a jeden z nich se ode mě stále držel dál. Můj kamarád mi vysvětloval, ať si to neberu osobně, že on je takový. Pak mu ale ten můj kamarád vyprávěl, co jsem prožila, odkud jsem, proč jsem tady. Když jsme se potkali příště, už jsme se normálně pozdravili, podal mi ruku a mluvili jsme spolu.

Problém je, že hodně Čechů si myslí, že každý, kdo vypadá nebo mluví jinak než oni, ať už je z Afriky nebo odjinud, tak tu žije na dávkách. Jenže my tady pracujeme jako ostatní, všechno, co dělám, dělám poctivě. Nejde o barvu pleti. Občas si říkám, že jsem v srdci možná víc Češka než někteří, které vidím na ulici, jak jenom flámujíi a pak se na mě kouknou a řeknou „negr” nebo „černá huba” a smějí se.

Ano, možná jsem opravdu já a ostatní cizinci v srdci často víc Češi než ti, kteří tak vypadají.

L: Ani nevím, jak na tohle správně zareagovat.

S: Dřív jsem to takhle nikdy nevnímala, dokud Kateřina nezačala o našem příběhu psát do novin a nevznikl ten film. Já jsem celou dobu myslela, že tohle všechno je normální. Protože od dětství jsem neznala nic jiného. Maminka mi umřela, když mi bylo 8 měsíců, vyrůstala jsem s babičkou, pak jsem byla v Československu, měla jsem tu českou rodinu, která mě měla ráda a chtěla si mě adoptovat, pak mě odvezli zase do Namibie. Tam sice chtějí, abych zůstala, ale nerozumí mi a nechtějí mi rozumět. Pořád dokola jsem něco řešila a ani jsem si neuvědomovala, že tohle normální není. Ale za ty roky, co jsem zpátky v Čechách, už tak to cítím. A vím, že tohle by nemělo být normální pro žádné dítě. Takhle by neměl žít nikdo.

Článek vznikl v projektu Hlasy pro změnu: Posílení postavení migrantek a uprchlic v české společnosti, který je podpořen z dotace Lutheran World Federation Prague (LWF).

• Zpět na úvodní stránku