Averil: „Mně a Česku bylo souzeno, že se naše cesty protnou.”

Jak jsem se ocitla v Praze

Můj vztah s Českou republikou se datuje od mých patnácti let, kdy jsem absolvovala výměnný pobyt na střední škole v Olomouci. Moc se mi tam líbilo, získala jsem přátele, za které jsem vděčná dodnes. Když k tomu přičtete klavír Petrof, mírnou posedlost filmem Once a zamilování do Čecha… zkrátka, mně a Česku bylo souzeno, že se naše cesty protnou. Teď tu žiju se partnerem a dvěma roztomilými kočkami.

K odchodu do Prahy mě nakonec přiměla kombinace pracovní příležitosti a lásky. Studovala jsem genderová studia v Lyonu. Povinnou součástí magisterského programu byla stáž v oblasti genderové rovnosti a lidských práv. Praha nebyla moje první volba, jenže po několika odmítnutích už mi začal docházet čas. Poslala jsem žádost skoro všem pražským neziskovkám zaměřeným na gender. Většinou mě odmítli kvůli jazykové bariéře, ale nakonec jsem získala stáž v kontaktním centru pro gender a vědu na Sociologickém ústavu Akademie věd, kde jsem pracovala pod vedením Marcely Linkové – přední osobnosti v oblasti genderové rovnosti v Česku i v Evropě. Čtyřměsíční stáž se proměnila v tříleté zaměstnání, které mi přineslo bohaté zkušenosti a vhled do problematiky rovnosti a genderově podmíněného násilí v akademickém prostředí. Právě v tomto kontextu jsem začala objevovat českou ženskou historii. Po třech naplňujících, ale stresujících letech práce ve veřejném výzkumu nastal čas vydat se vstříc novým dobrodružstvím.

Ale co dělat s tak úzce specializovanými znalostmi a nevalnou češtinou?

Migrantka začíná podnikat v Česku

Píše se rok 2023. Rozhodla jsem se začít podnikat. Pět měsíců jsem pobírala podporu v nezaměstnanosti a mezitím intenzivně pracovala na svém projektu Prague Feminist Tours. Myšlenka je jednoduchá: provázím lidi po Praze a vyprávím jim často opomíjené příběhy žen, které formovaly tohle město i republiku. Je to zábavný způsob, jak se dozvědět něco z historie, poznat lidi naladěné na stejnou vlnu a trochu si prohlédnout Prahu.

Projekt vzešel z mé vlastní potřeby – chyběly mi anglicky psané zdroje o dějinách českých žen a o zdejších feministických a queer hnutích. Kdysi v Lyonu jsem se zúčastnila feministické procházky a přišlo mi to skvělé. Hledala jsem něco podobného i tady, ale nic jsem nenašla. Pomohla mi Jitka Gelnarová, odbornice na dějiny sufražetek, která příležitostně pořádala komentované procházky o ženské historii v češtině. Podobně zaměřené akce dělá i Gender Studies, ale taky pouze česky. Řekla jsem si: „Tak to prostě budeš dělat ty!”

A tak jsem si kvůli projektu založila živnost. V české administrativě není snadné se vyznat, tím spíš když neumíte jazyk. Každý formulář, který musíte vyplnit, každé jednání s úředníky, každý e-mail, který je potřeba poslat, všechno je v češtině. I s relativnimi výhodami statusu občanky EU jsem se často cítila ztracená a vyčerpaná – nejen papírováním, ale i psychickou zátěží, kterou orientace v neznámém systému a v cizím jazyce obnáší. Jednoduché to nebylo. Ale když se máte o koho opřít, jde to. Můžou vám pomoci interkulturní pracovnice z organizací jako je Simi nebo podpůrné sítě pro ženy jako Huddle Prague či facebooková skupina Prague Freelancers & Fempreneurs.

Podala jsem žádost na Ministerstvo pro místní rozvoj, zaplatila správní poplatek, získala živnostenské oprávnění, zaregistrovala živnost a několik měsíců pracovala na první trase, vizuální identitě a online prezentaci. Konečně v létě 2023 bylo vše připraveno!

Za téměř dva roky jsem vytvořila čtyři různé procházkové trasy, přivítala jsem víc než 1 000 zvídavých účastnic a účastníků a vytvořila komunitu čítající přes 2 000 lidí, kteří věří ve feministické vyprávění a inkluzivní historii. Rovnou si zapište do kalendářů, že 13. srpna slavíme 2 roky Prague Feminist Tours!

Díky aktivismu mám pocit, že sem patřím

Když jsem se přestěhovala do Prahy, věděla jsem, že tu nechci jen bydlet – chtěla jsem se zapojit, přispět, cítit se součástí něčeho. Být aktivní občankou pro mě neznamená jen mít v pořádku papíry a pobytový status, ale taky být přítomná, informovaná a stavět se za hodnoty, ve které věřím. 

Jako občanka EU jsem se nechala zapsat na český seznam voličů pro volby do obecních zastupitelstev i do Evropského parlamentu. To, že jsem pochopila, jaká mám jako migrantka práva, ale nepřišlo ze dne na den – stálo mě to čas, spoustu otázek i omylů. Jsem vděčná organizacím jako Simi (tedy vám!), Expat Centre Praha, ICP nebo MigAct za workshopy a zdroje, které mi pomohly cítit se informovanější a sebejistější.

Lidi „mé krevní skupiny” jsem si tu našla hlavně díky dobrovolnictví. Dobrovolničit jsem začala v roce 2021 v organizaci Konsent, později jsem se přidala ke kampani My Voice My Choice, evropské občanské iniciativě za lepší přístup k interrupcím napříč EU. Spolupráce s organizacemi jako Ciocia Czesia, Abortion Support Alliance Prague nebo Česká ženská lobby mi ukázala, jakou sílu může mít propojení grassrootových organizací. Když se předávaly podpisy českých občanů ministrovi vnitra, byl to jen krátký okamžik, který měl však pro mě velký význam - připomněl mi, že i jako migrantka tady můžu být slyšet.

Postupem času jsem začala k podpoře místních feministických a queer organizací využívat taky platformu Prague Feminist Tours, nejen zmínkami na sociálních sítích, ale i pořádáním benefičních procházek. Zatím se mi podařilo vybrat 10 000 Kč a doufám, že je to teprve začátek.

Prague Feminist Tours pro mě představují cestu, jak zviditelňovat feministickou historii, propojovat lidi a přispívat k smysluplné změně. Zároveň tím pomalu zapouštím kořeny v zemi, kterou se teprve učím nazývat domovem.

Článek vznikl v projektu Hlasy pro změnu: Posílení postavení migrantek a uprchlic v české společnosti, který je podpořen z dotace Lutheran World Federation Prague (LWF).

• Zpět na úvodní stránku