Amira: „Jak čelím předsudkům? Láskou, trpělivostí a každodenním ‚Dobrý den!‘“

Jak jsi žila v Sýrii, než jste ji s rodinou opustili?

Studovala jsem výtvarnou školu, během studia jsem taky psala povídky, které odvysílali i v damašském rozhlase. Později, když jsem se vdala, jsem se s nadšením vrhla do vaření a zahradničení, kde jsem mohla uplatnit svou tvořivost a zároveň najít klid i radost. Můj muž byl podnikavý a pracovitý, postavil si vlastní obchod a společně jsme budovali náš domov. 

Pak ale v Sýrii vypukla válka. Připravila nás o práci i bydlení. Když jednou bomba spadla hned vedle nás, rozhodli jsme se kvůli bezpečí našich dětí odjet ze země. Můj muž a syn byli tehdy nemocní, a to byl také hlavní důvod, proč jsme se ocitli v České republice. Vybrali nás do humanitárního léčebného programu. Byly vybrány celkem čtyři syrské rodiny a my jsme byli jednou z nich.

Jaké byly tvoje začátky v Česku? Jak ses tady tehdy cítila?

Když jsem přijela do Česka, bylo složité najít si zaměstnání. Starala jsem se o děti a učila se česky, poněvadž se ráda spoléhám sama na sebe – ve spoustě věcí. Když jsem ještě neuměla dobře česky, měla jsem tlumočníka. Zjistila jsem ale, že při tlumočení říká věci, které nezazněly. Cítila jsem potřebu ozvat se: „To není pravda. Já budu mluvit sama za sebe.“ 

A tak jsem se jazyk začala učit intenzivněji, abych mohla být slyšet. Bez češtiny tady nezařídíte skoro nic. Pamatuji si, jak moc jsem se bála, když jsme potřebovali vyměnit školu pro syna, protože tam měl problémy se spolužáky. Nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu. Bylo to těžké, ale věděla jsem, že pro své děti to udělat musím. Jsou pro mě na prvním místě. Chci, aby byly v klidu, zdravé a cítily se v bezpečí.

V té době se migrace ze Sýrie často probírala v médiích. Myslíš, že to ovlivnilo, jak na vás lidé reagovali?

Pamatuju si na pár těžkých momentů z našich začátků. Jeden soused mi vyhrožoval, že mi „dá do zubů“. Jiný na mě ukázal, a poté gestem naznačil oprátku. Byla jsem z toho smutná, ale rozhodla jsem se, že na nenávist neodpovím nenávistí. Vždycky jsem souseda slušně pozdravila. Řekla jsem jen: „Dobrý den!“ A každý den to s ním bylo o něco lepší. Až se jednoho dne sám usmál a řekl: „Dobrý den, sousedko, jak se máš?“ Dnes máme úplně normální, hezký vztah.

Moje děti se také setkávaly s předsudky. Ve škole často slýchaly, že když je někdo Arab, bude problémový. Navíc jsme tam naráželi na potíže kvůli našemu náboženství – jsme muslimové. Neustále jsme museli vysvětlovat, co islám znamená, proč některé věci děláme jinak. Místo pochopení přicházelo podezření.

Mám však pocit, že tohle se postupem času hodně změnilo. V Praze už se na mě lidi nedívají divně. Před deseti lety to bylo mnohem horší.

Přemýšlelas o návratu do Sýrie?

V Sýrii válka skončila teprve nedávno, budou to dva roky. Jenže ani dnes lidi nemají jídlo, práci, není tam bezpečno, dochází k únosům za výkupné. Chtěla bych se vrátit, ale chci pro sebe a děti klid. V Sýrii teď klid není, převládá chaos a pro mě je nejdůležitější bezpečí rodiny.

Ale bylo období, tak tři roky zpět, kdy jsem o návratu domů hodně přemýšlela. Byla jsem třikrát na odboru azylové a migrační politiky s tím, že poprosím, aby nás vrátili zpět. Nikdy jsem to neudělala. Bylo to složité rozhodování.

Co ti v těžkých chvílích pomáhalo?

Když mě někdo neodsoudil hned podle vzhledu, přízvuku nebo původu. Když mi dal šanci ukázat, jaká jsem, bez předsudků. Proto vždy říkám, neházejme lidi do jednoho pytle. Nejsme všichni stejní.

Jak ti pomohlo Simi?

Krátce po mém příjezdu mi Simi nabídlo možnost zapojit se do aktivit na základních školách, kde jsem dětem představovala svou rodnou zemi, Sýrii. Společně jsme zpívali syrské písničky, tvořili jednoduché výrobky inspirované syrskou kulturou a sdíleli radost ze setkání.

Tahle zkušenost pro mě byla velmi silná. Probudila ve mně lásku k této zemi i motivaci naučit se česky, abych se mohla víc zapojit do zdejší společnosti. Byly to nezapomenutelné okamžiky, které ve mně zanechaly hlubokou stopu. Díky jejich laskavému přístupu a neustálé podpoře jsem Simi začala pomalu vnímat jako svou druhou rodinu.

Díky Simi jsem také vedla kurzy vaření, kde jsem představila tradiční syrskou kuchyni. Cítila jsem sílu mezilidského porozumění. Když se lidi potkají a začnou se bavit, bez předsudků, může z toho vzniknout něco hezkého.

Pomohlo mi to čelit negativním reakcím kvůli tomu, odkud pocházím nebo jak vypadám. Na ulici většinou nereaguju – tam obvykle nemá smysl hádat se nebo něco vysvětlovat. Ale pokud jde o sousedy nebo lidi, se kterými se potkávám pravidelně, snažím se „prolomit ledy“, řešit to s klidem a laskavostí. Řeknu „dobrý den“, usměju se, někdy něco upeču, ukážu, že umím česky. Problém je, že spousta lidí se bojí. Vidí jen to, co se říká v médiích. Češi jsou na začátku často odtažití, ale když mě lépe poznají, otevřou se a najednou jsou milí, srdeční a často velmi nápomocní. Dnes už mám mezi nimi dost přátel.

A jak se máš teď? 

Teď jsem šťastná, že jsem tady. Mám hodně českých přátel, to mi pomohlo stát se součástí této krásné země. Máme dobré sousedy, práce mě baví, se školou je to už lepší. Nepřemýšlím o návratu. Myslím na to, co bude, ne co bylo. Dívám se směrem do budoucnosti. 

V Česku máme nyní trvalý pobyt. Starší děti tu chtějí zůstat, oni jsou Češi. Nejstarší syn tady má práci a rodinu. Starší děti mají brigádu, jsou na střední škole. Všechny mají krásnou češtinu. Ty se nechtějí vrátit.

Mám moc hezké zkušenosti s Českem, mám křesťanské přátele, se kterými slavíme svátky, chodíme na procházky. A zároveň mám kontakt s arabskou kulturou, protože pracuju v Diakonii s arabskou komunitou, snažím se jim pomáhat a řešit jejich problémy.  

V čem spočívá tvoje práce?

Organizujeme společné aktivity jako je vaření, tkaní, vyšívání nebo jazykové konverzace. Jsem ráda, že mohu Česku vrátit něco dobrého, když mi tato země tolik dala.

Radím arabským ženám být pozitivní, nezavírat se sama do sebe, mluvit o tom, co mě tíží, být s komunitou, nebát se sama za sebe postavit. Já sama už mám sílu mluvit a jít lidem vstříc. Ale mnoho lidí kolem mě se bojí. A já tomu rozumím, protože když je člověk obklopen předsudky, čelit tomu není snadné. I malé kroky – úsměv, pozdrav, káva – však můžou pomalu bourat zdi. Věřím, že má smysl snažit se o porozumění. 

Jsem velmi vděčná organizaci Simi a dalším podobným iniciativám, které poskytují pomoc uprchlíkům a umožňují nám aktivně se zapojit do společnosti.

Příběh Amiry a její rodiny se dočkal také filmového zpracování. Film má do kin vstoupit v říjnu 2025 a v roce 2026 ho bude vysílat Česká televize.

Článek vznikl v rámci projektu Crossing Borders mezi Pražany 2025, za finanční podpory Magistrátu hlavního města Prahy. 

• Zpět na úvodní stránku