Suzanne: „Domov není něco, co najdete – je to něco, co si vybudujete."

Strategie cizinky

Někteří lidé se prostě nenarodí na správném místě. Často si to ani neuvědomí, dokud nepřestanou bojovat o to, aby zapadli. Ale když se rozhodnou odejít, může se jim otevřít svět plný příležitostí – a s ním i možnost svobodněji vyjádřit sami sebe.

Jsem migrantkou, protože jsem se tak rozhodla. Moje cesta k vlastní síle začala ve 34 letech, kdy mi byl diagnostikován autismus. To mi pomohlo lépe pochopit, jak lidé myslí a komunikují, a naučilo oddělit své vlastní motivace od očekávání společnosti. Když skončilo období covidu, zjistila jsem, že jsem vyčerpaná životem v Nizozemsku – vždy jsem tvrdě pracovala, ale nikdy jsem se necítila úspěšná a necítila jsem se jako doma. Po letech přežívání jsem našla odvahu nechat to být a zkusit něco nového. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala.

Se vzděláním v oboru slavistiky jsem se po novém začátku ohlížela směrem na východ a téměř náhodou jsem nakonec dostala práci v Praze, kde mi život nějakým způsobem začal dávat smysl. Dozvěděla jsem se, že v autistické komunitě se tomu říká strategie cizince: doma se od vás očekává, že se přizpůsobíte, a neúspěch bolí; v zahraničí je odlišnost prostě cizí – možná trochu neobvyklá, ale také zajímavá. Místo dřívější bolesti z nepatřičnosti jsem našla radost z toho, že mě někdo vidí.

Šťastné náhody a svoboda nechat věci plynout

Pět měsíců po mém příjezdu do Prahy Rusko napadlo Ukrajinu. Jako někdo, kdo studoval historii tohoto regionu, jsem to prožívala velmi intenzivně – a cítila jsem, že Češi také. Nabídla jsem svůj volný pokoj mladé ukrajinské studentce Oleksandře. Týdny, které u mě strávila, patřily k těm nejvýznamnějším v mém životě. Poskytnout jí bezpečí a vidět, jak nabírá sílu, mnou hluboce pohnulo.

Ve stejné době mě přestala bavit moje práce v korporátu. Po roce jsem dala výpověď, rozhodnutá zůstat v Česku, ale žít podle svých vlastních pravidel. Chtěla jsem objevovat, učit se, navazovat kontakty – a k tomu jsem potřebovala svobodu. Stala jsem se tedy freelancerkou a vzala si částečný sabatikl, abych se mohla věnovat svým zájmům: cyklistice a aktivitám ve sféře občanské společnosti.

A právě tehdy začaly můj život utvářet náhody. Aniž bych měla jasný plán, neustále jsem potkávala lidi, kteří mě inspirovali jednat podle svých hodnot a řídit se vlastní zvědavostí. Mnohá z těchto setkání začala dobrovolnictvím – malými akty zapojení – a postupně se proměnila ve smysluplnou práci a komunitu.

Jízda na kole se stala mým prvním mostem do místního života. Začala jsem dobrovolničit v Bike Kitchen Praha, kde opravujeme kola a sdílíme příběhy. BKP mě propojilo s mým českým okruhem přátel a dalo mi první pocit sounáležitosti. Také jsem se seznámila s ředitelem společnosti Rekola, která se zabývá sdílením kol a ve které nyní pracuji v oblasti rozvoje a řízení veřejných zakázek. Tato práce kombinuje věci, ve kterých jsem dobrá, a věci, které mě zajímají: cyklistiku, veřejné služby a projektový management – jak v Česku, tak i v zahraničí. Jsem jednou z mála cizinek ve firmě a moje perspektiva je skutečně oceňována.

Dobrovolnictví mě také přivedlo k práci ve sféře občanské společnosti: zorganizovala jsem diskuzní skupinu o politických tématech a našla jsem práci v organizaci MigAct. Ta podporuje osoby s migračním původem v tom, aby se staly občansky aktivními, a také pomáhá místním institucím stát se více inkluzivními. A letos jsem spoluzaložila dobrovolnické sdružení Volby pro všechny, které pomáhá migrantům porozumět české politice a účastnit se jí. Prostřednictvím těchto projektů přispívám k tomu, aby se česká společnost stala inkluzivnější – a zároveň tím prohlubuji svůj vlastní pocit sounáležitosti.

Jazyk, sounáležitost a pohled do budoucnosti

Učení se českému jazyku je pro mě základem pro posílení pocitu sounáležitosti. Klíčem je vytrvalost: každý den si alespoň deset minut procvičuji slovíčka. Schopnost komunikovat mi dává pocit bezpečí, který je pro mě jako pro autistku a zároveň cizinku velmi důležitý. Každý rozhovor a každá úspěšná návštěva obchodu, lékaře nebo úřadu mě víc spojuje se životem zde. Společně s prací a dobrovolnictvím se skrze jazyk stávám dílčí spoluvlastnicí české společnosti – sdílím její radosti i odpovědnosti.

Když upřu svůj pohled směrem k budoucnosti, tak jsem se naučila, že život a sounáležitost nemají žádnou cílovou čáru a mohou mít mnoho různých podob. Flexibilita, otevřenost a připravenost jednat a budovat mezilidské vztahy mi pomohou zvládnout cokoli, co přijde. Zůstanu v Česku navždy? Možná – rozvoj pocitu sdílené odpovědnosti to činí pravděpodobnějším. Jsem vděčná, že jsem si mohla v Česku vybudovat život, ve kterém mohu pozitivním způsobem využít svou osobnost, své dovednosti a autismus. Krůček po krůčku a rozhovor za rozhovorem zjišťuji, že domov není něco, co najdete – je to něco, co si vybudujete.

Článek vznikl v projektu Hlasy pro změnu: Posílení postavení migrantek a uprchlic v české společnosti, který je podpořen z dotace Lutheran World Federation Prague (LWF).

• Zpět na úvodní stránku