Příběh ukrajinské uprchlice Daši, která se vrátila žít pod raketami do Záporoží

Stěhování a život v Česku

Podle údajů Ministerstva vnitra České republiky získalo do konce března 2022 vízum dočasné ochrany téměř 250 tisíc ukrajinských občanů. Daša byla jednou z nich. Z autobusu vystoupila na pražském autobusovém nádraží Florenc 9. března 2022.

Návštěva Prahy pro ni nebyla první. Pět let předtím pracovala jako průvodkyně a doprovázela ukrajinské turisty na autobusových zájezdech do evropských měst.

„Na rozdíl od svých přátel, kteří jednali podle situace, byl můj příjezd do Česka uváženým rozhodnutím. První týden po začátku války jsem strávila v panice a zoufalství. Nevěřila jsem, že ta válka postihla právě nás. Zdálo se, že se probudíme a zapomeneme na ni jako na zlý sen. Když moje blízké kamarádky odjely a začaly se šířit zvěsti o možném zničení Záporožské jaderné elektrárny, pomyslela jsem si, že i já a moje maminka bychom měly odejít do zahraničí. Před válkou jsem byla v Česku už několikrát a můj bratr tam tehdy žil, takže volba byla jasná. Kromě toho byla životní úroveň v Česku vyšší než v sousedním Polsku.“

Dašu po přestěhování do Česka nic zvlášť nepřekvapilo. Měla radost z dobré kvality potravin a finanční pomoc od českého státu jí stačila na pokrytí základních potřeb. Dokonce ani jazyková bariéra nebyla příliš znát.

„Když jsem s maminkou přijela do Mladé Boleslavi, kurzy češtiny už začaly a nebylo možné se do skupiny přidat. Další kurz měl začít až za tři měsíce. Tak jsem začala víc poslouchat, jak lidé kolem mluví, a snažila se zapamatovat si slova a výrazy. To stačilo pro běžnou komunikaci v každodenním životě.“

Na kurzy češtiny se Daša nakonec nedostala. To jí však nebránilo vést společenský život, protože její okolí se převážně skládalo z Ukrajinců.

„Práci ostatním také nabídli sami Ukrajinci. Obracení se na Úřad práce ČR nepřineslo žádný úspěch. Česká byrokracie mě samozřejmě dokázala vytočit, ale při životě na Ukrajině jsem měla zkušenost se ‚sběrem dokumentů‘.„

Podmínky svého ubytování v ubytovně Daša ohodnotila pěti body z deseti. Přiznala však, že o pronájmu bytu ani nepřemýšlela – její a mamčin rozpočet by takovou zátěž neunesl.

„Hlavním problémem pro mě nebyl ani jazyk, ani byrokracie. Dokonce i život na ubytovně byl celkově přijatelný. Trápila mě touha po blízkých lidech a domově. Hned od prvního dne jsme se s maminkou chtěly vrátit zpátky do Záporoží. A v březnu 2023 jsme se, i přes plánované prodloužení víza, všeho vzdaly a vrátily se domů.“

Život po návratu do Záporoží

Daša si dala měsíc na zabalení věcí, uzavření bankovního účtu a víza, ale zvládla to mnohem rychleji. Velmi toužila konečně se cítit doma.

„Po návratu domů mě šokovalo, jak si lidé na všechno zvykají a přizpůsobují se. Zdálo se mi, že já to takhle nedokážu. Hned následující den po návratu došlo k třem ‚zásahům‘ jen 1,5 km od mého bydliště. Velmi jsem se lekla. Ale teď už žertuji, že to byl ‘uvítací rituál’.“

Dva měsíce po návratu domů nabral život Daši, podle jejích slov, adekvátní obrysy. Setkala se s kamarádkami, které zůstaly v Záporoží, navštívila lékaře a našla práci.

S nočními útoky se vyrovnávám stejně jako všichni: vstanu, vydechnu a jdu žít svůj život. Sama jsem si tuto cestu zvolila, když jsem se vrátila domů. Ale zatímco jsem v Záporoží, cítím, že žiju, a ne jen čekám na konec války.“

Daša přiznává, že svého rozhodnutí nikdy nelitovala a nemá žádné plány znovu emigrovat. Nicméně, když je to možné, jezdí na krátké dovolené mimo Ukrajinu.

„Pokud teď přemýšlíte, zda se vrátit nebo zůstat, zamyslete se nad tím, že vám nikdy nebude dobře tam, kde není vaše místo. Pokud se život nedaří a osud vás neustále zkouší – hledejte své místo, nikdy není pozdě. A obecně poslouchejte své srdce.“

Článek vznikl v rámci projektu Crossing Borders mezi Pražany 2025, za finanční podpory Magistrátu hlavního města Prahy. 

• Zpět na úvodní stránku