Příběh úspěšné migrantky: doktorka Elena Tulupová

„Musím říci, že minimálně první čtyři roky jsem žádnou nostalgii nepociťovala. Odjela jsem z Ruska, protože jsem tam nebyla v tu dobu vůbec spokojená, takže jsem logicky předpokládala, že mi v nové zemi bude líp, především z hlediska pracovního, což se vlastně splnilo. Našla jsem tady moc dobrou práci, dobré kamarády, dobré prostředí.“

•  Kde se potom vzala ta nostalgie?

„Jednou jsem se seznámila s mladou českou ženou, která studovala v Rusku. Kamarádila s mojí rodinou a oni mi po ní poslali do Prahy nějaký dáreček. Tak jsem ji pozvala na oběd. Zajímalo mne, proč jela studovat do Ruska, proč zrovna do Petrohradu a jestli nemohla najít nějaké lepší město. No a ona nám slušně, ale docela razantně odpověděla, že má Rusko ráda a celý život snila o tom, že tam jednou bude studovat. Petrohrad je podle ní krásné město, žijí v něm skvělí lidé a zažila tam prý úžasnou zkušenost. To pro nás byla taková, jak se říká, studená sprcha. Česká holka nám říká, že by se vlast měla milovat. Začala jsem o tom přemýšlet a poprvé po čtyřech letech jsem jela navštívit svou rodinu. Najednou jsem pochopila, že je tam hodně lidí i věcí, po kterých se mi stýská. Nicméně se cítím více doma tady.“

• Jaký názor měla vaše rodina na to, že se vám nelíbilo žít v Petrohradě?

„Než jsem odjela, tak to spíš podporovali jako dobrý nápad, protože sami byli v mládí pracovními migranty – odešli z Petrohradu na Čukotku na Dálný Východ. Pro ně to bylo velmi přínosné, protože jako mladí inženýři mohli rychle vydělat hodně peněz a udělat dobrou kariéru. Když viděli, že v Petrohradě opravdu nemůžu najít vhodné uplatnění, tak očekávali, že se můj život zlepší, pokud odjedu do zahraničí. Postupem času se přístup rodičů změnil, protože migrace znamenala i to, že nebudou vídat dceru a vnuka tak často jako dřív. Teď spíš mluví o tom, jak je smutné, že nežijeme spolu, ale co se týká pracovních šancí, měli pravdu. " Odchodem z Petrohradu se Eleně Tulupové skutečně otevřely nové možnosti pro vědecké uplatnění. Letos obhájila doktorskou práci, očekávání, která měla, se tak splnila. Pracuje v Ústavu veřejného zdravotnictví 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, zabývá se výzkumem determinant zdraví a ráda by v tom pokračovala.

"Během uplynulých šesti let jsem se v laboratoři věnovala základnímu výzkumu v oblasti molekulární biologie a genetika rakoviny byla pro mne úplně nová sféra“ vysvětluje Elena Tulupová okolnosti své doktorské práce. Zjednodušeně řečeno zkoumala roli genetických predispozicí ke kolorektálnímu karcinomu v České republice.

„Jeden z hlavních závěrů byl, že drobné změny v genech, které jsme zkoumali, nemají zásadní vliv na predispozice nebo na výskyt té rakoviny. To je druh rakoviny, který je velmi rozšířený – Česká republika je na prvních místech ve světě – a opravdu je mnohem více spojený s faktorem životního stylu, se socioekonomickými faktory a životním prostředím a s tím, jak kvalitní máme systém zdravotnictví. Pro mě bylo mnohem důležitější, aby o tom věděli lékaři, aby to věděli lidé a mohli to nějakým způsobem uplatnit ve svém životě, než nasbírat hromadu dat.“

• Vy jste úspěšnou migrantkou. Co se ve vašem osobním životě změnilo, co vám migrace přinesla?

„Úplně růžově to možná nevypadá, protože jsem ztratila kontakt s rodiči nebo i s dalšími příbuznými, kteří žijí v Rusku, vše se to značně omezilo. Do Česka jsem se přistěhovala s manželem, dvouletým synem, psem a kočkou. Po pěti letech života jsme se s manželem rozvedli, což znamená, že rodina to jaksi neustála. V tomto smyslu migrace byla docela stresující, ale zase na druhou stranu mohu říci, že to byl docela klidný rozvod a myslím, že jsme teď všichni šťastní. Proces migrace mi otevřel oči v mnoha oblastech, o kterých jsem kdysi ani nepřemýšlela. Například to, jak jiní lidé přemýšlejí nebo žijí v jiných kulturách. Tím nemyslím jenom tu českou. Díky tomu, že jsem se ocitla ve velmi multikulturním prostředí, jsem dostala možnost nabourat nebo zničit spoustu vlastních stereotypů o jiných národnostech, třeba i o lidech z Ruska.“

• Co myslíte, že je nejdůležitější pro profesní úspěch migrantky?

„Myslím, že je velmi důležité věřit si, že najdeš uplatnění a místo, kde si lidé budou vážit zrovna těch tvých schopností a dovedností. Člověk by taky měl věřit, že jeho prožitek migranta je velmi důležitá zkušenost, která vlastně zvyšuje jeho lidské kvality. Aspoň takhle jsem to cítila já od svých zaměstnavatelů, pro ně je zajímavé, že třeba pocházím z jiné země, že můžu přinést nějaký jiný pohled a přístup.“

Šťastná to žena, řekli by mnozí z nás. Jiný pohled a přístup uplatňovala Elena Tulupová nejen ve své profesi, ale i ve společenském angažmá - je spoluzakladatelkou sdružení AMIGA, které prosazuje větší informovanost a zapojení migrantů do dobrovolnické práce. Následovalo zapojení do neformální Iniciativy za práva migrantů a odtud byl jen krok k pozici koordinátorky Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty.

„Čtyři roky jsem byla koordinátorkou Konsorcia, které se za tu dobu hodně rozrostlo. Když jsem tam přišla, bylo devět členských organizací, teď už je to osmnáct a jsem moc ráda, že Konsorcium má úžasný tým. Pak jsem z té pozice odešla – měla jsem totiž jen pár měsíců na to, abych dokončila svou disertaci.“

• Intenzivně jste se zabývala zdravotním pojištěním. Jak jsou migranti na tom teď?

„Situace pořád není vyřešena. Jsou tu stále migranti ze zemí mimo EU bez trvalého pobytu. Pokud nejsou zaměstnanci české firmy, nemají přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění a jsou odkázáni na komerční pojištění. Potkávám ty lidi a vidím, že nejvíc to dopadá na děti. Zvlášť na ty, které se narodily předčasně – je to závažný problém. Doufám, že se ČR zapojí do programu, který realizuje Světová zdravotnická organizace a Evropská komise. Ty usilují o to, aby naše zdravotnické systémy byly opravdu univerzální a dávali stejná práva každému, kdo je rezidentem v této zemi.“

Elena Tulupová také doufá, že bude moci i nadále pracovat tady a snažit se udělat co je, jak říká, „ v mých malých silách, aby tato země byla lepším místem pro život.“

Připravila Goranka Oljača na základě rozhovoru pro pořady My a oni – ČRo Region - Praha a Střední Čechy  a „Mezi námi“ ČRo Plus. Vzniklo v rámci projektu „Migrantky mezi ženami 2017“, podpořeného z dotace Úřadu vlády ČR v rámci programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů."

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku