Foto

Sagar Rakin o osobním rozvoji a cestě k sebepoznání

21/12/17 | Článek

Sagar se narodila v Afghánistánu, v městě Kábulu. Otec byl profesorem na univerzitě v Kábulu, maminka učitelkou v mateřské školce. Sagar byly skoro 4 roky, když rodina odjela kvůli válce z Afghánistánu. I když říká, že dětství měla díky svým rodičům krásné, tak souhlasí s tvrzením, že válka člověka poznamená na celý život. Možná i proto našla u sebe potřebu naslouchat svému já a začala se hloubkově věnovat osobnímu rozvoji.

"Osobní rozvoj je potřebnou a nedílnou součástí života nás všech. Ze strany společnosti je na nás neustále vyvíjen obrovský tlak, který nám brání žít spokojeným životem. Společnost, ve které dnes žijeme, je zaměřena na výkon více než kdy jindy. Finanční, sociální, rodinná, či  společenská nerovnováha, to jsou tlaky, které působí jak na naše tělo, tak i na psychiku."

„Co podle tebe motivuje lidi se sebe rozvíjet a začít pracovat sám na sobě?“

„My lidé hodně potlačujeme své potřeby. Energii pouze dáváme, ale neumíme ji přijímat. Protože si myslíme, že nejsme dost dobří na to, abychom si tu zpětnou energii zasloužili. Neuvědomujeme si, že tím naše základní životní potřeba není naplněna a jsme stále v mínusu. Je zajímavé, že nás určitá životní situace přiměje k tomu, abychom se podívali hlouběji do sebe a čelili sami sobě. V dnešní urychlené době, kdy běžíme od jedné povinnosti k druhé, snažíme se vyhovět přáním všech okolo nás a nabíráme na sebe nespočet zatěžujících úkolů, zapomínáme na sebe, že také my existujeme, dýcháme, žijeme.

Důležitý je moment, kdy si člověk uvědomí, že se s ním něco děje a že je potřeba začít naslouchat sám sobě. Nenechat se strhnout negativními emocemi, požadavky společnosti, ale pracovat sám na sobě, na svých potřebách.Je to základní pud sebezáchovy, bohužel je mnohdy zaměňován za sobectví. A právě tady začíná osobní rozvoj. Je to rozvoj, který za nás neudělá nikdo jiný. Ten požadavek, že se chceme rozvíjet, musí vyjít od nás samotných. A pak už je to celoživotní škola, kdy pořád dostáváme podněty a můžeme se rozvíjet. Není to jednoduchá cesta, ale stojí za to.“

„Kdy u tebe nastal moment rozhodnutí pro tento celoživotní běh?“

„K tomu momentu jsem musela dojít po dlouhé době. My jsme s rodiči utekli před válkou z Afghánistánu. V raném dětství jsem už zažívala velká traumata, která jsem ovšem jako dítě v sobě blokovala.Tehdy jsem přirozeně nebyla dostatečně vybavena k tomu, abych se s tak těžkou životní situací vypořádala, bez ohledu na to, jak velkou oporu jsme měli od svých rodičů. Nabalovaly se na to i další těžkosti, kterým jsme čelili poté i v České republice. Byl to např. dlouhodobý pobyt v uprchlických táborech, čekání na rozhodnutí Ministerstva vnitra, nezaměstnanost rodičů kvůli zamítavému postoji ohledně jejich pobytu, dennodenní řešení svého původu vzhledem k narážkám, urážkám a napadením. Naše podvědomí si  ale vše pamatuje a hluboce zapisuje. Když mi bylo 20 let, začaly se projevovat potíže. Začala jsem prožívat posttraumatický stres z předchozích těžkých životních zkušeností. Tento stres byl u mě vyprovokován pracovním vyhořením. Tělo, duše i psychika řekly, že už mají dost ignorování. V té době jsem samozřejmě nevěděla, co se se mnou děje, kam se poděla ta silná holka, která vše zvládala. Tehdy jsem věděla málo o tom, že jsem se snažila být silná až příliš dlouho a že si mohu dovolit jednou nebýt tou železnou ženou, kterou nic nesrazí na kolena. A proto jsem se tomu začala věnovat.  Potřebovala jsem se  vyrovnat se svojí minulostí a přijmout ji takovou, jaká byla, jaká jsem já sama. Nastal čas odejít z role oběti, která si nezasloužila nic z toho, co se stalo. Toto byla moje cesta k osobnímu rozvoji, za kterou jsem nesmírně vděčná. Dnes svoji životní zkušenost považuji za velké bohatství. Pro kvalitní život je důležité dojít k vnitřnímu smíru se sebou a svým životem, žít v přítomnosti a nenechat se vysílit tlakem vyvíjeným od okolí. Je také dobré mít sebe jako prioritu, protože když nejsme vyrovnaní my, tak nebude ani naše okolí.“

„Jak ses tedy vyrovnávala se svojí minulostí?“

„Pro mě to znamenalo práci na více úrovních. Nejdříve jsem potřebovala naučit se naslouchat svému tělu, tomu hrubohmotnému obalu, díky kterému jsem se mohla postupně dostávat do hlubších vrstev, tedy „zvnitřnění se“. Sednout si sama se sebou a uvědomit si samu sebe. Je to vlastně takový vnitřní dialog, kdy si rekapitulujete svůj život, kde zpětně hodnotíte to, co jste zažili. Vše, co se stalo. Ze začátku mi pomáhalo psát si deník a napsat tam vše, co cítím. Tímto jsem si srovnávala myšlenky v hlavě, měla jsem ale i psaný text, ke kterému se mohu kdykoliv vrátit a zhodnotit, jaký pokrok jsem udělala. Často si pak uvědomujeme, že my jsme hlavními tvůrci svých myšlenek, které potažmo ovlivňují celý náš život. Nejsložitější pro mě bylo být upřímná sama k sobě a říci si, že vše v životě má smysl, že vše bylo, jak má být. Také jsem si uvědomila, že já nejsem zodpovědná za životy ostatních a jejich pojetí o mně. Zodpovědnost nesu pouze za sebe, za své činy a jejich následky. Není možné měnit ostatní, pracovat můžeme pouze na sobě a změně našeho postoje k člověku či situaci. Přijmout se i se svými nedokonalostmi a nemít od sebe nesplnitelná očekávání.“

„Co bylo pro tebe tím prvním krokem k osobnímu růstu?“

„Prvním krokem bylo asi vyznat se ve svých potřebách a především hodnotách. Potřebovala jsem si hodnoty nejdříve utřídit. Uvědomit si ty, které pocházejí opravdu z mého vnitřního já a jsem s nimi srovnaná. A které z nich jsem pouze přebrala od společnosti, potažmo zda se jich mohu vzdát. A protože pocházím z jiného kulturního prostředí, tak si moje já potřebovalo vyřešit některé otázky: Kolik z této kultury si ponecháš? Kolik si převezmeš z jiné? Jak je zkombinuješ, abys byla v míru sama se sebou? Potřebuješ nezbytně ke své existenci náboženství? Atp. Díky těmto dotazům jsem si nakonec vytvořila svoji třetí kulturu, ve které respektuji vše dobré z mé původní a přijímám i to dobré z nynější, ve které žiji. Zjistila jsem, že abych duchovně rostla, nepotřebuji nutně ke svému životu náboženství, nepotřebuji ani žádnou nálepku, ke které bych se hlásila. Duchovno má pro mne mnohem vyšší význam než to, že náležím k určité skupině lidí, které spojují jisté rituály a oni se jich pevně drží. Každý potřebujeme mít svobodu volby. Toto vše mě vedlo k další velmi fundamentální věci, a to k nastavování si svých hranic. Když totiž přijímáme, nebo se naopak vzdáváme některých ze svých hodnot, tak pohybujeme svými vnitřními neviditelnými hranicemi. Pro mě bylo velice těžké se některých převzatých hodnot vzdávat, proto jsem si své hranice velmi dlouho nastavovala tak, abych neubližovala jak sobě, tak i ostatním, hlavně ale tak, aby nebylo ubližováno mně.“

„Co si mám představit pod hranicemi, které je potřeba nastavit? A jak zjistím, že jsou nastaveny správně?“

„Hranice pro mě znamenají limit, za který nepůjdu sama proti sobě, kdy vím, že když mi něco nevyhovuje nebo mi to  ubližuje, vzdám se toho. Také to znamená, že nenechám ostatní, aby šli za moje hranice, které jim dobře vykomunikuji. A pokud se budou pokoušet narušit nastavené limity, tak se těchto lidí ve svém životě vzdám. Znamená to pro mě respektovat své vlastní bytí a zároveň fungovat s okolím blízkých osob, kdy se navzájem respektujeme a tolerujeme, rozumíme si a komunikujeme i tehdy, když se nám něco nelíbí. Hranice jsou pro mě i dodržování základních lidských práv a svobod, které by neměly být porušovány. Jakmile si je vnitřně nastavíte, tak si začnete do života přitahovat lidi, kteří je budou přirozeně respektovat, a se kterými budete mít možnost růst a oni zas s vámi. Hranice jsou i to, kdy se nenecháte zneužívat na pracovišti nebo konzumní společností a jejími neustálými tlaky.“

Sagar Rakin byla hostem Interkulturního setkání, které každý měsíc pořádá SIMI (Sdružení pro integraci a migraci). Sagar byla na setkání více mentorkou než přednášející. Tématem bylo zodpovězení otázek:Co znamená osobní rozvoj pro každého jedince?Jak si představujeme naše cíle v osobním rozvoji a jak nastavujeme své hranice? Velkým tématem bylo i to, jak lze žít v konzumní společnosti, aby nás nepohltila a abychom v ní dokázali být šťastni. Sagar nám řekla jednu velmi zásadní věc, na kterou často zapomínáme: „Dokážeme-li porozumět svému tělu, mysli nebo duši a dokážeme-li dojít k rovnováze mezi nimi, tak zjistíme, že si svůj život můžeme užívat i v tomto konzumním světě, který nás už ale nemůže tolik ovlivňovat, protože my  jsme spokojeni sami se sebou takoví, jací jsme.“

Interkulturní setkání se konalo v rámci projektu „Migrantky mezi ženami 2017“, podpořeného z dotace Úřadu vlády ČR v rámci programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů.

Fotogalerie

001002003004

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Norway grants, OSF Prague, SIMI

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Prostřednictvím Norských fondů přispívá Norsko ke snižování sociálních a ekonomických rozdílů a posílení vzájemné spolupráce v Evropě. Podporuje především ochranu životního prostředí, výzkum a stipendia, rozvoj občanské společnosti, péči o zdraví, děti, rovnost žen a mužů či zkvalitnění justice. Program Dejme (že)nám šanci podporuje rovné příležitosti žen a mužů v pracovním i osobním životě a prevenci a pomoc obětem domácího násilí v České republice. Spravuje ho Nadace Open Society Fund Praha, která od roku 1992 rozvíjí hodnoty otevřené společnosti a demokracie v České republice. Projekt realizuje Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS UK a Universitou Bergen.