PŘÍBĚH: Před důchodem za prací do českých továren

11/03/16 | Článek

Jmenuji se Halina. Do Čech jsem přijela v roce 2009 z ukrajinského velkoměsta. Firma, ve které jsem tam pracovala, zkrachovala, takže jsem ve svých 47 letech zůstala bez práce. Ať jsem vynakládala jakékoli úsilí, práci jsem najít nemohla. Náhodou jsem narazila na agenturu, která hledala zaměstnance pro firmy v zahraničí. Mezi nabídkami z různých zemí byla i nabídka z ČR v rámci  programu Zelená karta (pozn. red. zaměstnávání cizinců s určitou kvalifikací na zelené karty). Jednalo se o práci ve velké továrně na výrobu sendvičů a různých chlebíčků nedaleko Prahy.

O „Zlaté Praze“ jsem hodně slyšela, ale nikdy jsem tam nebyla. Takže jsem to brala jako výzvu a příležitost najednou. Bylo rozhodnuto. Vyplnila jsem formulář a spolu s kopií osobních dokladů odevzdala pracovnici agentury. V úspěch této ideje jsem moc nevěřila, proto jsem pokračovala v hledání práce dále. Asi za měsíc a půl mi zavolali z agentury s tím, že z ČR přišla kladná odpověď. S tímto vyjádřením a dalšími doklady jsem jela, po objednání, na Konzulát ČR v Kyjevě a po uplynutí dvou měsíců jsem obdržela povolení ke vstupu do ČR. Ihned jsem vyrazila na cestu. V autobuse jsem zaslechla, že do stejné továrny jede několik dalších lidí.

V Praze, u metra Želivského, na nás čekala krajanka z továrny. Ubytovali nás v  ubytovně nedaleko továrny, vyřídili všechny náležitosti, včetně cizinecké policie. Dostali jsme povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání na základě zelené karty. Když jsem přišla na pracoviště, uviděla jsem dlouhý běžící pás a spoustu lidí rychle a přesně plnících sendviče. Zdálo se mi, že nikdy nedokážu pracovat jako oni, ale uplynul měsíc a všichni, kdo jsme přijeli, pracovali stejně jako ti, koho jsme viděli při nástupu do práce.

Práce nebyla těžká, ale to tempo a směny dlouhé i 12 až14 hodin nejsou pro každého. K tomu, když se vyskytne chyba, jak se stalo nám se špatně zadaným datem výroby, všichni pracují celou noc, aby ji napravili. Práce nebyla příliš dobře ohodnocená, ale byla jsem zaměstnaná a továrna za mě odváděla veškeré daně. Jak se ale ukázalo, ne všichni byli zaměstnanci, část lidí pracovala také přes pracovní agentury, tudíž dostávali méně peněz a museli z toho platit daně.

V továrně jsem pracovala přes dva roky, ve třetím roce ovšem začaly problémy. Povolení k pobytu se prodlužovalo jen o několik měsíců během roku a na konci roku 2012 nám, pocházejícím z „Východu“, bylo řečeno, že nás dál zaměstnávat a prodlužovat nám pobyt nebudou. Měli jsme na výběr: buďto pojedeme domů, nebo budeme pracovat přes pracovní agentury, na živnostenský list. Já jsem zvolila druhou možnost. Pracovala jsem v Brně v různých továrnách ve směnách po 12 hodinách, obvykle 5-6 dní v týdnu. Žádné dovolené nebo návštěvy lékařů neexistovaly. Čas na výuku češtiny jsme neměli. Tomu, co bylo napsáno ve smlouvách, jsme moc nerozuměli. Občas se tak stávalo, že jsme nedostali i část výplaty. To způsobilo celou řadu dalších problémů, včetně psychických. Nevěděli jsme, jak tuto situaci správně řešit.

Po nabytí trvalého pobytu jsem si našla práci jako zaměstnanec ve velkoskladě nedaleko Prahy. Zde pracujeme na dvě směny, jsou tady lidé různých národností, včetně Čechů. Teď, když se dívám na ty roky zpět, je mi hrozně líto, že jsme nevěděli, že existují centra pro cizince, která poskytují právní, sociální a psychologická poradenství v rodném jazyce a bezplatně. Nenadělali bychom tolik chyb.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.