Foto

"Vaření je pro mě odreagováním", říká Rahima z Afghánistánu

13/01/20 | Článek

Rahima se narodila v Herátu. V malebném městě na severozápadě Afghánistánu. Od malička jí bylo vštípeno, že žena musí umět vařit, uklízet, žehlit, jednoduše musí se umět starat o domácnost a o rodinu. Její maminka jí proto učila vařit herátská jídla, vysvětlovala jí, jak má připravit hostinu pro početnou skupinu. Návštěvy v Afghánistánu jsou totiž běžné a neohlášené, žena tedy musí umět uvařit bez plánování například i pro dvacet lidí. Vaření bylo a je v Afghánistánu jakýsi základ toho, co musí žena zkrátka umět.

Rahima vařila ráda. U vaření se mohla odreagovat. Nikdo ji nesledoval a hlavně, většinou všem chutnalo a z toho měla největší radost. Jako většina žen v této tradiční společnosti, i po svatbě zůstala doma a byla ženou v domácnosti. Vychovávala své děti, starala se o rodinný chod. Největší radost jí stále dělalo vaření a hlavně, když se jí jídlo povedlo a chutnalo.

V devadesátých letech po dlouholeté válce v Afghánistánu, musela s rodinou Herát opustit. Její manžel pracoval na univerzitě a pro tamní režim se stal nepohodlným. Rozhodli se z Afghánistánu odejít. Po několika těžkých měsících opravdu krutého boje o život na cestě, se dostali do České republiky. S manželem se rozhodli zůstat a vybudovat v ČR nový domov.

Po strávených zhruba třech letech v uprchlickém zařízení, se její sen splnil. S rodinou dostali trvalý pobyt a oficiálně mohli zůstat. Když poprvé stála ve své kuchyni, přišla Rahimě velká. Nevěděla, jestli nezapomněla vařit. V táboře totiž dostávali třikrát denně jídlo a nebyl prostor a ani finanční možnosti na nějaké experimentování s vařením.

Uvědomila si, že ženy v Afghánistánu v době, kdy ona vyrůstala, většinou neměly na výběr a nemohly si svůj osud určit samy. Uvědomila si, že kdyby mohla, šla by studovat a studovala by kuchařství nebo cukrářství, a jednou by se třeba mohla stát šéfkuchařkou. Protože i ženy mají sny a i ony se mohu stát skvělými šéfkuchařkami.

Ačkoliv její sen se nevyplnil hned, přesto se ho po čase dočkala. Momentálně totiž vaří v Afghánské restauraci v Praze Kábul, kde je šéfkuchařkou. Její práce je náročná, ale vaření má stále ráda.

Pokud máte rádi Afghánskou kuchyni, zkuste si uvařit Kičiri. Rahima se s námi o recept podělila na našem SIMI Foodblogu. 

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.