Foto

Novinářka Fatima Rahimi a její migrační zkušenost

01/09/20 | Článek

Útěk z Afghánistánu nebyla žádná hra, rok jim šlo o život. Fatima měla na útěku největší strach z nejistoty: „Nevěděli jsme, kde jsme a jak dopadneme.“ Život v Česku jí naopak nabídl bezpečí, vzdělání, špičkové zdravotnictví a přátele. Lék na strach mezi lidmi je podle ní empatie, měli bychom se všichni snažit si lépe představit, čím různí lidé procházejí. Více o tom, jakou noční můrou je opuštění domova, jaké výzvy přináší integrace do nové společnosti a jak vypadá život Afghánky v Česku, najdete v rozhovoru níže.

Fatima Rahimi utekla v osmi letech s rodiči před Tálibánem z Afghánistánu a více méně náhodou skončila v České republice. Studuje Fakultu humanitních studií a pracuje jako publicistka pro Deník Referendum. Když vypráví o prostředí, ve kterém v afghánském Herátu vyrostla, říká: „Já se vždycky svou rodinou chlubím, protože jsou to nejlepší lidi na světě.“ Jeden strýc je lékařem, teta překladatelkou a odbornicí na anglickou literaturu, dědeček podnikatel a otec byl učitelem perštiny. Tálibánu bylo ovšem trnem v oku, že po zrušení smíšené třídy dál učil ženy, a to tajně u sebe doma. Proto rodina prodala majetek a zaplatila převaděčům za to, že je dostali do Evropy.

V České republice zůstala rodina spíš náhodou anebo z nouze – na další cestu už neměli prostředky. Začátky v uprchlickém táboře byly spíše krušné, pak rodina využila možnosti začít nový život v Šumperku. Přes obtíže a komplikace Fatima nelituje toho, že zůstala zrovna v Čechách. „Českou republiku miluju!“ říká s nefalšovaným nadšením, a když vypráví o své lásce k české krajině, mohl by afghánské uprchlici její nadšení závidět kdejaký vlastenec.

Na otázku, zda se považuje více za Češku nebo Afghánku však ihned odpovídá: „Jsem Češka i Afghánka. Mám ráda afghánské jídlo, zbožňuju perskou literaturu, miluju afghánskou hudbu, ale na druhou stranu mám ráda český humor, který je v mnohém možná podobný tomu afghánskému, takový sarkastický, ironický, možná i to je důvod, proč si s Čechy tak rozumím. A je toho mnohem víc.“

Ačkoliv je Fatima silná a nezávislá žena, i ona má strach z mnoha věcí. Jak se vyrovnává s řadou nenávistných komentářů na její osobu v prostředí sociálních sítí? „Před dvěma lety mi napsali například – popravit, znásilnit – teď už mi toto nepíšou, ale je to občas velmi osobní. A musím říct, že tyto osobní nenávistné zprávy mě bolí více. Například když jsem psala, že mě mrzí, že nejsme ochotní pomoci 40 dětem žijících v nejistotě, a to jsem sama zažila jaké to je, být opravdu hladová, tak mi pán napsal, že bych měla trpět nevyléčitelnou nemocí, abych věděla, co je to žít v nejistotě.“ Podle Fatimy v hate speech na internetu hraje hlavní roli anonymita: „Myslím si, že do očí by mi to neřekli všichni ti, co mi píšou.“ Přesto se snaží si to nebrat osobně, ačkoliv to není vůbec jednoduché.

Podle Fatimy je pochopitelné, že lidé mají strach, ale také by podle ní mohli být víc empatičtí a vžít se do role toho druhého člověka, než ho začneme odsuzovat. „Říct si, jak bych se  v dané situaci zachoval já, jestli bych taky nevzal rodinu a neutekl, kdyby na mě padaly bomby, nebo měl hlad.“

Na celý rozhovor se můžete podívat zde, rozhovor vede Jirka Pasz pro Televizeseznam.cz.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.