Foto

Rozhovor se Sagar Rakin, novou členkou správní rady SIMI

21/06/23 | Článek

Sagar Rakin se stala novou členkou správní rady SIMI a přináší s sebou bohaté zkušenosti i osobní příběh. Její zkušenost jako uprchlice a zejména pak ženy uprchlice, ji motivovala přijmout nabídku stát se členkou správní rady a chce tak dále předávat pomoc, která se dostala i jí samé.

Mohla byste mi na úvod říct, jak dlouho SIMI znáte a jak se vaše cesty zkřížily? 

SIMI mě zná už hodně dlouho. Daleko dříve, než jsme začali spolupracovat. Já a moje rodina pochází z Afghánistánu a do České republiky jsme se přestěhovali jako žadatelé o azyl před 26 lety. A vlastně před těmi 26 lety byly také zakládány první uprchlické tábory, jestli se nemýlím. SIMI v našich životech hrála důležitou roli asi už od začátku, i když já si to stoprocentně nepamatuju, protože jsem byla ještě dítě. Ale jako rodina jsme procházeli uprchlickou zkušeností a tábory než jsme pak po asi 6 letech získali azyl. V táborech jsme byli asi 3 roky, což je strašně dlouhá doba. Nakonec jsme pak získali humanitární azyl, i když jsme utíkali před válkou. Dostávali jsme ale hodně zamítnutí a s každým zamítnutím se člověk dostává do horší situace, až se nakonec dostane do situace, kdy nemá žádnou finanční podporu, jídlo, prostě nic. A ještě nemá ani povolení k práci a ani k pobytu. I v téhle situaci nám SIMI pomohla spolu s přáteli z Prahy z Evangelického sboru U Salvátora. Po pár letech jsme se pak dostali do Prahy, kde jsme asi 16 let a nakonec minulý rok jsem obdržela i české občanství.

A jak začala Vaše spolupráce se SIMI?

Po studiu jsem se začala více angažovat a aktivně spolupracovat přímo se SIMI. Nejdřív jsme chodili po školách, kde jsme zvyšovali povědomí o migraci a o tom, co to vlastně znamená, pak jsem měla kurz vaření, a v rámci interkulturního programu jsem měla kurz osobního růstu.

Proč jste se tedy rozhodla nabídku členství ve správní radě přijmout?

Postupně jsem se začala v SIMI více a více angažovat, protože mi to dává smysl. Prošla jsem si uprchlickou zkušeností i jako žena, což je téma, kterému se SIMI hodně věnuje. A když jsem dostala nabídku stát se členkou správní rady, tak jsem si řekla, že pokud nakonec moje členství schválí i současní členové, že to je pro mě takové životní poslání, protože chci předávat svoje zkušenosti jako uprchlice, která utíkala před válkou, ale i jako žena, co trpěla post-traumatickým syndromem.

Dokážu si představit, že když jste přijeli na konci devadesátých let, tak integrace mohla být ještě náročnější než teď… 

Ano bylo to dost náročné. Naše rodina je různě po světě a je asi pravda, že integrační systém na západě je nejspíš výrazně lepší než ve východních zemích, nicméně tam je i společenská otevřenost, otevřenost se učit, otevřenost komunikovat a otevřenost prostě spolupracovat tak, aby se obě strany měly dobře, protože to je i pro dobro té dané země. V současné době se nejen v České republice hodně řeší téma tzv. “brain drain”, kdy mladí kvalifikovaní lidé často odchází ze země pracovat někam jinam nebo po studiu cestují a nepracují v České republice. Země ale potřebuje I “brain gain”, tedy příliv kvalifikovaných lidí. A například já tady pracuji na plný úvazek již 15 let. On je to ale začarovaný kruh. Obecně jsou asi cizinci lépe přijímáni v západních zemích, nicméně, kdyby integrační systém byl tady lepší, tak by se to mohlo změnit i u nás.

Vy se také osobně zabýváte “mindfulness”. Myslíte si, že Vás vaše zkušenost ovlivnila, že jste se pak rozhodla tématem “mindfulness” zabývat a že by to případně mohlo pomoct právě i v integračních procesech a v neziskovém sektoru?

Myslím, že určitě. Dlouho jsem sama trpěla posttraumatickým stresových syndromem. Já jsem vlastně byla počatá ve válce, narodila jsem se do války a se sourozenci jsme ve válce nějakou dobu žili. A ten stres, který zažívali rodiče se samozřejmě přenese i na dítě. A pak s tím člověk musí pracovat. Já se “mindfulness” a jógou zabývám asi 12 let a teď dostudovávám školu tradiční jógy v Praze ve spolupráci s Univerzitou Karlovou a tam jsem se hodně naučila sama se sebou pracovat a v rámci práce jsem začala pracovat i s mými kolegy. A pro mě to funguje. Jde o práci s tělem, s myslí, s emocemi a to je něco, co si v dnešní době moc neuvědomujeme, protože žijeme hrozně rychlý život. Zastavit se na půl hodiny a být sám se sebou je dneska luxus. A i v integračním systému by to mohlo pomoct, ale samozřejmě je potřeba na sobě pracovat i jinak. V integračním systému pak záleží, jestli jde o lidi, co odešli před válkou nebo kvůli tomu, že na tom nebyli ekonomicky dobře a tak dále a podle toho se zařizovat. 

Už jste částečně zmínila, proč jste se rozhodla vstoupit do správní rady, ale ještě bych se Vás ráda zeptala, co to pro Vás osobně znamená být její součástí?

Pro mě osobně je vůbec čest, že jsem tu nabídku dostala, protože členství ve správní radě je samozřejmě velká zodpovědnost. Ale pro mě to také znamená, že můžu nějakým způsobem pomoct, že můžu předat tu pomoc, která mě byla kdysi nabídnuta. Můžu ji sama předat v různých formách, které jsem se naučila v rámci České republiky, co jsem já sama udělala, jak jsem postupně sama vyrostla z té zkušenosti. Samozřejmě jsme také mohli skončit na ulici. Trauma vede člověka kamkoliv. Díky bohu jsem si zvolila tu lepší cestu a ráda bych to předávala dál a pomáhala v integračním procesu, nejen ženám, ale komukoliv, kdo pomoc potřebuje. Ať už jde o oblast mindfulness nebo o mou uprchlickou zkušenost, protože v této oblasti mám hodně znalostí jak praktických tak teoretických. Mohla bych tak sloužit jako takové zrcadlo pro správní radu, aby zdroje, které se do pomoci dávají nešli vniveč, protože ti, co tu pomoc potřebují, ji potřebují efektivně. Cílem integračního systému musí být, že se lidé, co sem přijdou cítí přínosně, ale aby i přínosní byli a aby i bylo vidět, že do země více přinášejí než si z ní berou. 

Poslední otázku, kterou bych měla je, jestli to tak můžeme říct, co je podle Vás 'silná stránka' SIMI?

Těch věcí je hodně, ale co bych chtěla říct je, že SIMI je dobře zakotvená nezisková organizace ve společnosti. Velmi dobře šíří povědomí o sobě a pak, že dodržují svoje slovo. Tím chci říct, že programy, o kterých mluví tak opravdu i praktikují. A bylo to dobře vidět i na ukrajinské uprchlické krizi. SIMI okamžitě začala pomáhávat lidem i když už šli přes svoje vlastní zdroje. Každý Mel přes vlastní síly, aby pomohl ostatním. Take je to organizace, která ve společnosti hledá, co je potřeba, aby integrace proběhla dobře a pak tu pomoc i poskytuje, takže opravdu jedná. A v tom má SIMI můj respekt.

Autor: Lucie Alalu Grinstein

Fotky: Archiv SIMI

Tento blog vznikl v rámci projektu „Ženy na vedlejší koleji (?)“, který podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů. Projekt realizoval Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) ve spolupráci s FHS Univerzity Karlovy v Praze a Universitou Bergen v období let 2014 - 2016. Od roku 2016 je správa blogu částečně podpořen z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů, a to v rámci série projektů "Migrantky mezi ženami". V roce 2017 probíhala správa blogu za spolufinancování z projektu „Migrant women among us“, podpořeného v rámci programu ENAR National Projects a financovaného z prostředků Joseph Rowntree Charitable Trust a dále z projektu „Migrant Women among us“, realizovaného v rámci regrantovacího programu projektu LADDER – Local Authorities as Drivers for Development Education & Raising awareness, realizovaného organizací ALDA– the Association of Local Democracy z podpory Evropské unie. Názory vyjádřené na těchto stránkách jsou v plné odpovědnosti Sdružení pro integraci a migraci, o.p.s. a v žádném případě neobsahují stanoviska Evropské unie, nebo ALDA.