Příběh paní Poliny z Ukrajiny

Jmenuji se Polina a pocházím z města Charkov na Ukrajině. Válka mě jako většinu Ukrajinců překvapila v posteli, ve čtyři hodiny ráno.

Bydlela jsem tehdy sama ve čtvrti, kterou všichni znají. Tři dny před začátkem války se mi stalo, že jsem se opozdila do práce - pracovala jsem v golfovém klubu za městem - a po cestě taxíkem do práce jsme narazili na zátaras, kde po nás chtěli doklady. Bylo to velmi neobvyklé... ale byla jsem tak zaneprázdněná svými tvůrčími projekty, že jsem nad tím moc nepřemýšlela. Dne 21. února se konala vernisáž mé výstavy a na 27. února jsem plánovala závěrečný večírek, protože 26. února jsem měla narozeniny. Proto jsem se chystala, objednávala jsem si dýdžeje a všechny myšlenky jsem upnula na svou akci. K tomu jsem musela pracovat, což mi také bralo čas a energii.

Po několika dnech jsme v práci dostali příručky pro případ ohrožení - jak se chovat při explozích, požárech atd. - a varování bylo velmi důrazné. Ale pak poplach tak nějak utichl - to si uvědomuji až teď - takže žádná panika nenastala. Ale všichni se bavili o tom, zda opravdu začne válka...

Zkrátka mě ve čtyři hodiny probudil rachot, který jsem v životě neslyšela... byla jsem stále hodně ospalá, protože jsem šla spát kolem druhé ráno, ale když jsem pochopila, co se děje, probrala jsem se velmi rychle. Jak už jsem řekla, byla jsem sama, měla jsem strach a nevěděla jsem, co mám dělat. V domě okamžitě vypnuli veškerou vodu a lidé začali chodit pro čistou pitnou vodu ven. U domů máme takové kuželovité zásobníky. Vyšla jsem ven a když jsem všechny ty lidi uviděla, trochu jsem se uklidnila. Měla jsem u sebe složené doklady, nic víc. Uvědomila jsem si, že se nemůžu rozhodovat, když jsem hodně ospalá, ale zavolal mi kamarád a nabídl mi, že mě z města odveze autem.

Chvíli se zdálo, že stříleli jen z naší strany. Nikde nebyly žádné spolehlivé informace. Nejdřív město bombardovali a teprve potom se rozezněla siréna. Z Charkova na hranice s Ruskem je to třicet kilometrů. To už je hodně blízko...

V takových situacích je velmi důležité být se svými blízkými. Já jsem ale odjela s kamarádem a byla to dlouhá cesta centrem města. Bylo to totiž nebezpečné a navíc jsme netušili, kam pdopadne další bomba.

Poté následovala desetidenní okupace v rodinném domě nedaleko Charkova... Skoro každý den jsme byli ve sklepě. V domě i ve sklepě byla zima... Okna byla zalepená a zavřená. Bála jsem se, že když zasáhnou elektrárnu, nebude světlo, voda, teplo. Potraviny docházely, do obchodů se nic nedováželo. V noci byla na spánek zima. Padla jsem na podlahu a odplazila se do druhého pokoje. Uvědomila jsem si, že tady mě nikdo neochrání... a došlo mi, že musím odejít. Tato vesnice byla směrem k ruským hranicím a dostala se k nám informace, že sousední vesnici již okupují. Všimla jsem si, že někdo obchází zahradu. Rusové mohli přijít do domu každou chvíli. Řekla jsem si, že už tu nemůžu zůstat. Za chvíli jsem si sbalila tašku a řekla jsem lidem, u kterých jsem přebývala, že jsem připravená odejít. Jejich soused mě odvedl na vlakové nádraží. Neměla jsem žádné informace o tom, co mám dělat nebo kam jít. Přijela jsem na první nástupiště, bylo tam tisíc lidí. Sama jsem nastoupila do prvního vlaku a vydala se do neznáma. Na vlak čekala i moje maminka a sestra, ale ty odjely až den po mně. Setkaly jsme se až ve Lvově. Ve vlaku mnoho lidí nespalo, 24 hodin vkuse. Bylo v něm také hodně malých dětí, celou cestu křičely a plakaly. Jiní lidé spali v uličce a na stolech... Panika, křik. Ženy a děti. Bylo to děsivější než ta vesnice.

Ve Lvově pro mě příšel manžel mé kamarádky. Zůstala jsem tam tři dny, trochu jsem se vzpamatovala. Uvědomila jsem si, že sem přijede ještě hodně lidí. Muži nemohou odjet do zahraničí, já ale ano.

Z těchto důvodů jsem se rozhodla vydat na další cestu. Se sestrou jsme nastoupily do stejného autobusu do Polska. Vystoupila jsem v Lublinu. Ona jela dál, už na ni někdo čekal. V Lublinu bydlel náš kamarád, tak jsem jela za ním. Po krátkém pobytu u něj jsem se vzpamatovala. Konečně jsem se vklidu vyspala, najedla, ale tři dny jsem měla horečku… asi se takhle projevil stres a nachlazení. Necítila jsem žádnou bolest, ale ani klid a bezpečí. Stále jsem była příliš blízko hranic. Po deseti dnech v domě u Charkova, chtěla jsem konečně něco dělat. Odjela jsem do Varšavy, a pak do Prahy. O Praze mi vyprávěl soused, který jezdil do Česka za prací. Tak jsem se rozhodla jet a zjistit, jaké to tam je. Teprve v Česku jsem se začala cítit v pohodě.

Po třech měsících jsem si zde s pomocí SIMI našla bydlení, kde žiji dodnes - u velmi laskavých lidí - profesora medicíny a jeho manželky.

V rámci projektu "Škola kulturní mládeže" jsem učila ukrajinské děti akvarel.

A také jsem si našla práci v jednom projektu v oblasti informačních technologií. Ale integrace není tak snadná... A tak jsem kvůli neznalosti jazyka a mentality přišla o práci. Nyní stále hledám zaměstnání.

Podařilo se mi také trochu uplatnit kreativitu - nyní probíhá již třetí výstava mých prací v Praze. První se konala v sále Divadla Na zábradlí, druhá Pravda a Krása v galerii Portheimka - společný projekt českých fotografů a ukrajinských umělců, a moje díla můžete vidět také v kavárně Boršč.

Absolvovala jsem také kurz češtiny na úrovni A2. 

Obecně jsou lidé v České republice vlídní a klidní, je tu možnost se otevřít a vyjádřit se, i když někdy převládne zoufalství. Přistěhování často neprobíhá podle plánu. Naše vnitřní realita není stejná jako tady, na to bych upozornila. Velkou roli hraje silnější amplituda pocitů a událostí - to, co prožívají Ukrajinci - z čehož vyplývá, že se někdy setkáváme s nepochopením.

Nadále žiji a doufám v to nejlepší.

Článek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami“ v realizaci Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku