Seznamte se s interkulturními pracovnicemi SIMI: Kaťa

Lidi nedělají naschvály, prostě nevědí, jak na to

„Tahle země si mě vybrala,“ směje se Kateryna Baklanova rodačka z Krymu, která nyní v roli interkulturní pracovnice pomáhá svým krajanům, které vyhnala z domova Putinova agrese. Ona sama totiž žije v České republice už od roku 2017, kdy se sem přestěhovala za manželem. Nešla do úplně neznámého prostředí.

„Když jsme žili s manželem v Charkově, věnovala jsem se mnoho let organizaci svateb pro ukrajinské páry v České republice,“ vysvětluje a dodává:„Opravdu se tady cítím jako doma. Mám ráda přírodu, architekturu, jazyk, literaturu, jídlo, pivo, a hlavně Čechy a jejich smysl pro humor. Asi proto teď dělám ráda průvodce životem v této zemi pro své krajany.“

24. únor rozdělil můj život na „před“ a „po“

Před začátkem války Kateryna s neziskovým sektorem neměla nic společného. „Ráno 24. února můj život – jako životy mnoha dalších lidí – rozdělilo na ‚před‘ a ‚po‘. Bylo mi jasné, že tisíce lidí uprchnou před hrozbou do blízkých států a já jsem chtěla pomoci,“ říká Kateryna, která shodou okolností tou dobou přišla o práci a měla tak čas. „Šla jsem jako dobrovolnice tlumočit na KACPU, kde uprchlíci dostávali víza, zdravotní pojištění a další potřebné dokumenty.“

Následně působila jako recepční v hotelu pro uprchlíky, který provozoval Skautský institut, a hledala práci, kde by mohla uplatnit znalosti ruštiny, ukrajinštiny a češtiny a zároveň pomáhat. „Chtěla jsem, aby ta práce byla smysluplná. Takhle jsem se dostala do Sdružení pro integraci a migraci a stala se součástí týmu interkulturních pracovníků.“

Překládat nestačí, musí vědět, jak to tady chodí

Jejím posláním je doprovázet klienty a pomáhat jim nejen s překladem, ale také se zorientovat v nové zemi. „Většina problémů nově příchozích vzniká z neznalosti jazyka, zákonů a zvyků. Lidé nedělají něco naschvál, prostě nevědí jak na to,“ popisuje Kateryna. Proto klientům pomáhá nejen s problémem, se kterým se na ni obrátili, ale vysvětluje jim, jak to tady chodí. „Mám radost, když vidím, jak se lidem daří překonávat bariéry a fungovat v nedávno úplně cizí a často nesrozumitelné pro ně společnosti bez asistence.“

Nasadím kyslíkovou masku nejdřív sobě

Jejími klienty jsou váleční uprchlíci z Ukrajiny. „Až na výjimky jsou to matky s dětmi či samotné ženy. Proces adaptace je pro ně těžší než pro lidi, kteří se stěhují za prací. Ocitly se zde nedobrovolně, nebyly na to připravené ani psychicky, ani finančně, často jsou traumatizované a ztratily někoho
blízkého ve válce,“ popisuje Kateryna a připouští, že práce interkulturního pracovníka je někdy vyčerpávající. „Když se něco podaří, mám velkou radost. Ale často slyším příběhy, po kterých se málem zhroutím, zažívám pocity frustrace a bezmoci, protože nemohu pomoci, jak bych chtěla.“

A jak si po takových zážitcích vyčistí hlavu? „Nejraději mám výlety do přírody, ideálně takové, kde na cestě nepotkám skoro žádné lidi. Má druhá vášeň je čtení, ale na to vždy chybí čas, proto pořád nosím knihy s sebou a čtu si alespoň v MHD.“ Pravidelně také dochází na supervizi, aby zvládla
pomáhat dál. „Když je to špatný, tak nejprve nasadím kyslíkovou masku sobě, to mi dá sílu provázet klienty na jejich cestě novým prostředím.“

Článek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami“ v realizaci Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku