Příběh paní Naděždy z Ukrajiny

Jmenuji se Naděžda a jsem rodačka Mariupole s řeckými kořeny. Je mi 47 let. Do Prahy jsem se dostala 13. dubna 2022 po začátku rozsáhlé války na Ukrajině. Měsíc jsme byli v okupaci v Mariupolu, zázrakem jsme zůstali naživu a byli evakuováni.

Ve své vlasti jsem 15 let pracovala ve světově známých obchodních gigantech Mars a Millennium. Ve svém volném čase jsem pracovala jako taxikářka, zásobovala síť restaurací potravinami, oživovala postavy v loutkovém divadle a tancovala s řeckým ansámblem.

Když jsem se ocitla v cizí zemi s cizími pravidly a zákony, bez znalosti jazyka a bez prostředků k životu, cítila jsem strach a nechápala, jak žít a co dál dělat.

Se šestnáctiletou dcerou nás ubytovali na ubytovně. Doslova třetí den jsem šla do restaurace přímo na Pražském hradě mýt nádobí, kde jsem si mohla něco vydělat i bez znalosti jazyka. Současně jsem sledovala pracovní trh a učila se základům čestiny na YouTube. Po měsíci jsem našla práci ve velké jídelně jako kuchařka studené kuchyně. Tam jsem se seznámila s českou kuchyní a vařila některá ukrajinská jídla, takže jsme si s kolegy vyměňovali zkušenosti. Po třech měsících jsem podepsala smlouvu s velkou společností, která v Praze pořádá rozsáhlé akce a koncerty, setkání různých delegací a eventy korporací. Tam jsem také pracovala ve studené kuchyni a obsluhovala bankety. 

Měli jsme štěstí, že přes projekt Uprchlíci Vítejte jsme získali byt, kde jsme mohli bydlet zdarma do 1. června 2023. To byla velká podpora, právě v té době byl evakuován můj manžel a přijel k nám. Během té doby jsme také vydělali a naspořili dost peněz na pronájem vlastního bytu. Po třech měsících jsem začala přemýšlet o budoucnosti a hledat stabilní práci, abych se mohla nějak "zakotvit" v Praze, protože se nemám kam vrátit, můj dům je zničený a město je stále okupované. A teď už rok pracuji na České poště. Hned jsem dostala auto, byla zaškolena na počítači a k tomu jsem získala i jiné dovednosti. Moje nová práce se mi velmi líbí. Zde si také zlepšuji češtinu s rodilými mluvčími. Denně komunikuji s lidmi, jezdím do světově známých firem a bank. Život se začal zlepšovat.

Mým snem je otevřít někde na sídlišti malou jídelnu. Ale k tomu je potřeba startovní kapitál a hlavně čas. Zatím je to pouze ve snech, protože se teď potřebuju v Česku usadit a mám práci na plný úvazek. Někdy však tento svůj sen určitě přeměním na realitu.

Článek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami“ v realizaci Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

• Zpět na úvodní stránku