Seznamte se s interkulturními pracovnicemi SIMI: Tania

S kolektivem Stony Tellers se stala laureátkou prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého oceňující mladé umělce. Její umělecká cesta je již od studia propojená s angažovaností v sociálních otázkách, udržitelností a klimatickými změnami, což jsou i klíčová témata pro Stony Tellers.

L: Jaká byla tvoje reakce, když jste se dozvěděli, že jste se Stony Tellers laureátkami Ceny Jindřicha Chalupeckého?

T: Dozvěděla jsem se to jako první zrovna já a měla jsem hroznou radost, ale zároveň jsem byla i hodně překvapená. Volali nám hodně pozdě a už jsme si mysleli, že jsme se tam nedostaly, tak jsme už byly smířené s tím, že to nevyjde. Takže to bylo takové překvapení.

L: Jak vlastně celý proces výběru laureátů probíhá?

T: Obvykle je člověk někým nominovaný, ale není to přihlášení nutné. Každý rok se ptají teoretiků, kurátorů a kurátorek a možná i těch minulých laureátek a laureátů, aby někoho nominovali. Když tě někdo nominuje, tak se stejně ale musíš přihlásit. A můžeš se tam přihlásit i bez nominace tak, že nahraješ svoje portfolio a životopis a následně mezinárodní porota vybírá z těchto portfolií. Nevybírá se tedy konkrétní projekt, ale souhrn práce umělce.

L: Když si vyhledám Stony Tellers, tak se mi skoro vždy zobrazí tato věta: “Umělecké uskupení Stony Tellers usiluje o budování komunit založených na vzájemné péči a sdílení.” - můžeš to nějak víc vysvětlit?

T: To je asi tak, že někdo napíše text, který pak všichni zkopírují. Je těžké takhle shrnout naši práci, ale asi ji vlastně tato věta ilustruje dobře. Dali jsme se dohromady po škole a byli jsme nespokojení, jak funguje umělecká scéna a jaké jsou podmínky. Obecně umělecká scéna je hodně soutěživá a individualistická a je vlastně poměrně náročné se v ní prosadit. Nemožné to není, ale člověk musí být opravdu hodně průbojný. Nám to vadilo, a tak jsme si řekli, že chceme zkusit nějaký jiný způsob fungování na umělecké scéně. Vytvořili jsme kolektiv, kde jsme od začátku nechtěli zmiňovat naše jména, ani počet lidí, kteří jsou v kolektivu. Nemáme stabilní počet členů a jsme otevření i novým lidem a pro kohokoliv, kdo s námi chce spolupracovat.

L: Jaké tedy byly vaše začátky?

T: Začali jsme tím, že jsme dělali různé performance, kde jsme vařili jídlo a vyprávěli jsme u toho povídku o “Kamenné polévce”, což je příběh o sdílení. V každé kultuře je tato povídka trochu jiná. Myslím, že v Česku je to Sekyrková polévka. Pak jsme tu polévku rozdávali divákům. Následně jsme začali dělat zahrady a pak z toho, co jsme vyprodukovali na zahradách, jsme dělali drinky nebo jídlo, které jsme také rozdávali během představení. A nakonec jsme reflektovali podmínky, ve kterých umění vzniká, protože jsou hodně prekarizované a ten, kdo se nepohybuje v uměleckém světě, si je může těžko představit. Jde nám o hledání udržitelného způsobu, ne jenom ekologicky udržitelného, ale i z lidské stránky a opravdu se snažíme fungovat trochu víc komunitě, i když to je takové vyprázdněné slovo. Prostě se snažíme reflektovat v jakých podmínkách fungujeme, abychom pak všichni mohli fungovat v podmínkách lepších. Například se snažíme být hodně průhlední v tom, kolik vyděláváme peněz uměním a za jakých podmínek naše věci vznikají. Často se předpokládá, že když je člověk laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, tak jsou podmínky skvělé a peníze také, ale nakonec to tak není. Pokud o tom ale nebudeme mluvit, tak se podmínky nikdy nezmění.

L: A proč Stony Tellers?

T: Úplně původně jsme chtěli používat nějakou marketingovou strategii, nějakou byznys strategii. Vzít to a použít proti individualistickému přístupu. A právě první věc, co jsme dělali byl ten příběh o Kamenné polévce propojený se zásadami story tellingu pro marketing. Vycházelo tak z toho: Storytellers a ten kámen je tam proto, že to je přírodní prvek, co je nejméně ovlivněný změnami klimatu. Ale někdy to lidé interpretují jinak a je to za nás v pořádku. Pak jsme také ještě objevili “hladové kameny” na Labi, které označovaly suché roky a to je vlastně také spojené se změnami klimatu.

L: Čekají vás teď nějaké výstavy? Projekty?

T: Ano, v dubnu budeme mít výstavu v galerii u Kamenného Zvonu. Ale hlavně se teď soustředíme na náš prostor, co máme v Praze. Jmenuje se Burnout space a naší hlavní prioritou tento rok je finančně ho udržet a nastartovat naše aktivity, co v něm chceme dělat.

L: Teď ještě něco o tobě. Pracuješ v SIMI jako interkulturní pracovnice. Jak se teda tohle všechno propojuje?

T: Já nevím, jestli se to reálně propojuje nebo jestli já si tam domýšlím, jak se to propojuje. Začala jsem dělat interkulturní práci po škole, kdy jsem hledala práci v neziskovém prostoru a našla jsem nabídku interkulturní pracovnice a dávalo mi smysl to zkusit a nakonec mě to baví a pořád mi to dává smysl. A jak se to propojuje s tou uměleckou praxí? Já nevím. Možná tím, že umění, co dělám, je svým způsobem vlastně hodně sociální a kritické.

L: A mohla bys říct nějaké tři věci, co jsou pro tebe důležité jak v práci tak v umění?

T: Spíš mě napadají hodnoty, jako rovnost, spravedlnost a udržitelnost. Nevím, jestli to dává úplně smysl, ale myslím, že se to dá vztáhnout k tomu i tomu.

L: Říkala, že jsi v SIMI 3 roky, ale jak jsi se k tomu dostala?

T: Já jsem věděla, že organizace jako SIMI existují. Sama jsem byla i na konzultací v podobné organizaci. Před SIMI jsem pracovala v InBázi. Ale bylo to hodně náhodné, prostě jsem našla inzerát a přihlásila jsem se a zůstala jsem.

L: Jaký je tvůj recept na udržování mentálního zdraví? Každý den se setkáváš s příběhy lidí, kteří to nemají lehké.

T: To je dobrá otázka, na kterou by všichni chtěli znát odpověď. Já osobně se snažím udržovat s klienty hranice. To je pro mě hodně zásadní. Snažím se od práce odpojovat, když jdu domů a přepínat na nějaké jiné aktivity. Snažím se nezatěžovat se s těmi příběhy. Nepoužívám pracovní telefon, když nejsem v práci apod. A pak jsou důležité i supervize a to, že si můžeme povídat s kolegy.

L: A nakonec, co se ti v Praze nejvíc líbí? Proč tady zůstáváš?

T: Myslím, že teď už to je ta komunita lidí, kterou tu mám a kamarádi a kamarádky.

Článek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami“ v realizaci Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku