blog (nejen) pro migrantky
Rozhovory s ženami na útěku: Vlak Praha - Berlín
08/08/22 | Článek
Od prvních dnů po vypuknutí války na Ukrajině se naše organizace SIMI zapojila do pomoci uprchlíkům, což je také naše poslání. Kromě běžné poradenské činnosti jsme rozšířili naše služby o zprostředkování ubytování v Praze a doprovody uprchlíků k zajišťování jejich potřeb. To vše znamenalo také zapojení velkého počtu dobrovolníků, často těch, co mluví ukrajinsky nebo rusky. Během tlumočení si však naši dobrovolníci vyslechli i řadu nehezkých zážitků z války, či se stali svědky silných emočních prožitků žen na útěku. Dobrovolnice Alina, studentka genderových studií, pro nás sepsala útržky z některých rozhovorů, které s vámi sdílíme v sérii několika článků v české i ruské verzi.
První příběh se odehrál jen pár dnů po vypuknutí války na Ukrajině, kdy se naše dobrovolnice Alina na cestě do Berlína setkala s ukrajinskou ženou, která se svým synem utíkala před válkou do bezpečí evropských zemí. Její druhý syn musel zůstat na Ukrajině a bojovat. Alina vypráví:
7. března jsem nastoupila do vlaku Praha-Berlín. Potřebovala jsem urychleně vybrat všechny své úspory z ruských karet v Drážďanech, dokud nebyly kvůli sankcím zablokovány. Naproti mně seděla v kupé světlovlasá žena v teplákové soupravě a zhruba desetiletý chlapec. Jmenovala se Anna. A jela z Kyjeva do Berlína.
— „Jaký je dnes den?“ zeptala se Anna.
— „Pondělí,“ odpověděla jsem.
— „A v pátek jsme odjeli z Kyjeva. To znamená, že jsem skoro čtyři dny nespala.“
Anna je svobodná matka se dvěma syny. „Za hodinu jsme se sbalili a opustili náš domov,“ říká Anna. „Ráno jsme si ještě mysleli, že nikam nepojedeme. A pak jsme hodili věci do kufru a jeli jsme. Do kufru jsme házeli vše, co nám přišlo pod ruku. A teď s sebou vozím kufr plný oblečení mého staršího syna. Z Ukrajiny ho ale nepustili, už je dospělý. Řekli mu, aby se vrátil. Teď nemáme naše věci a on tam taky zůstal bez oblečení. Nevíte náhodou, jestli jsou v Berlíně obchody s ojetinami?“
Nemám čas odpovědět, Anna začne plakat. „Mám strach o staršího syna… Mám strach přemýšlet o těch bombových útocích.“ Anna si pronajala byt na okraji Kyjeva, v jedenáctém patře. V posledním týdnu, který Anna se svými syny na Ukrajině strávila, jim pod okny projížděla vojenská technika a byly slyšet výbuchy. Večer jim ani nešlo rozsvítit světlo. Jakmile začala Anna vařit večeři, opět zazněly výbuchy. „V prvních dnech jsme pořád utíkali do sklepa z jedenáctého patra, báli jsme se jezdit výtahem. Spali jsme na podlaze ve sklepě. Později jsme se dozvěděli, že ve škole poblíž domu byl kryt. Je to tam lepší než ve sklepě.“
Anna znovu pláče: „Právě jsem si vzpomněla, jak jsme vstoupili do Polska. Byli jsme přivítáni hračkami a jídlem. A tam nás bombardovali." Anna si nepamatuje, kolik dopravních prostředků za poslední čtyři dny vlastně vystřídala. Říká, že nejhorší bylo překročit Irpeň. Autobusy byly narvané. Anna potkala na hranici ženu, která řekla, že „stěží utekla od Čečenců - sedí v křoví, útočí přímo na silnici a znásilňují ženy“.
Když Anna dorazila do Polska, byla se synem poslána do České republiky – v Polsku prý nebylo místo, kde by se uprchlíci usadili. Anna přijela do Prahy a situace se opakovala – byla poslána do Německa. „Nevím, kde budeme dnes v noci spát. Nevím, co budeme dělat v Německu. Neumíme německy ani anglicky. Jak budu pracovat? Jak bude můj syn studovat?" Anna je kadeřnice a já se ji snažím uklidnit, protože s takovouto profesí by se možná dalo najít práci. "Kdo by nás tu tak potřeboval?" odpovídá Anna.
Vlak přejíždí německé hranice. „Pašo, vyměníme si kalhoty,“ obrátí se Anna na svého syna. „Už jsme v Německu. Jak se na nás budou lidé dívat, když budeme ve špinavých kalhotách?“
***
V podobné situaci, do jaké se dostala paní Anna se svým synem, se ocitlo i mnoho dalších žen, které byly nuceny kvůli válce odejít z Ukrajiny. O tom, jak se tato situace liší od předešlých uprchlických vln a kdo je mezi uprchlíky nejzranitelnější, například hovoří i naše kolegyně Eva Čech Valentová v online magazínu Heroine:
„Člověk řeší celou řadu životních situací – od rozhodnutí opustit svou zemi přes cestu, stěhování, úřední vyřizování, adaptaci na nové prostředí, cizí jazyk až po začleňování se na trhu práce a ve společnosti přijímající země.
Válka citelně zasahuje všechny obyvatele, ovšem muži i ženy v ní plní odlišné sociální role. Od mužů se očekává, že budou bránit svoji vlast, v případě Ukrajiny je mužům ve věku 16 až 60 let de iure zabráněno zemi opustit. Odjíždějí tedy převážně ženy, mnohé z nich v roli matek nebo dcer. Jejich motivací je hlavně zajistit bezpečí pro děti a rodiny a zároveň je musejí uživit. K tomu samy mohou prožívat svá traumata z války a nuceného odchodu.
To je zcela jiný model, než na který jsme zvyklí u osob migrujících za pracovními příležitostmi, kteří obvykle přijíždějí bez dětí a jsou okamžitě připraveni k výkonu práce, mnohdy v podmínkách neslučitelných s rodinným životem.
Kromě žen a dětí se jedná o osoby se zdravotním postižením, seniory a seniorky, národnostní menšiny, pak migranty a migrantky žijící na Ukrajině nebo též LGBTQI+. Mezi ženami jsou obzvlášť zranitelné těhotné ženy, matky s novorozenci či osamělé dívky a ženy. V pozici migrantů jsou všechny tyto skupiny vícenásobně znevýhodněné a často přehlížené.“
Článek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami“ v realizaci Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.
Komentáře
Zatím nikdo nekomentoval
